Uvězněné emoce
V běžném životě člověka ho na každém kroku provázejí emoce, co je vyvolává a jak se díky nim cítí? Setkává se s nimi každý den, některé emoce jsou negativní, některé pozitivní. Ale co když se s některými emocemi člověk potká, aniž by k tomu měl nějaký důvod? Kde jsou a proč na nás působí? Projeví se ve chvíli, kdy nemáme tušení, proč se nám najednou zrychlí tep, máme divný pocit, obavy nebo je nám náhle dobře, když ucítíme nějakou vůni nebo uslyšíme nějaký zvuk. Nejdříve si ale musíme říct:
Co to vlastně emoce je?
Je to stav různých pocitů, které mají za následek naše fyzické a psychické změny, které následně ovlivňují naše chování a myšlení. Existuje jich celá řada – hněv, zloba, strach, odpor, štěstí, láska, vzrušení, smutek, radost, naděje, spokojenost, nespokojenost, smutek, stesk, rozpaky, beznaděj, nenávist, závist, opovržení, znechucení, ostuda, bázlivost, nuda, euforie, rozpaky, lítost, zuřivost, zoufalství, nesmělost, stydlivost, nebojácnost, odvaha, překvapení a další. Tyto všechny emoce můžeme denně prožívat s různou intenzitou.
Emoce jsou různě intenzivní, některé vznikají v afektu a to tak, že jsou velmi intenzivní, ale za to krátkodobé. Dochází k rychlému vzplanutí, kdy člověk ztrácí nad emocí kontrolu a neuvažuje racionálně. Také se může projevovat slaběji, kdy hovoříme o náladě, takováto emoce má dlouhodobé trvání, nutí nás k zamyšlení, uvědomujeme si jí a přemýšlíme o ní. Nejdelší trvání má vášeň, která je velmi silná a dlouhodobá. Vášeň nás ovlivňuje dlouhodobě při našem jednání, ať už se jedná o lásku, víru, domácí mazlíčky nebo oblíbenou věc či aktivitu.
Co vyvolává naše emoce?
Co ale vyvolává naše emoce? Kde se vzaly? A proč je někdy máme i bez sebemenší příčiny?
Zamysleli jste se někdy nad tím? Jak je možné, že nás více ovlivňují negativní pocity, a proč se jim tak poddáváme?
Tyto emoce jsou většinou uvězněné hluboko v nás a vyvoláváme si je sami svými myšlenkami, některé mají většinou příčinu v hluboké minulosti, např. v dětství. Jsou tak silné, že nás dokáží omezit nebo dokonce zastavit a my se začneme cítit jakoby svět kolem nás byl zlý, nepřejícný a bojíme se jít dál. Tyto emoce nás velmi silně brzdí a souvisí s uloženými zážitky, které se během našeho života ukládají v našem podvědomí jako vzorec pro naše chování v budoucnosti. Jakákoliv podobná situace, která je podobná prožitému zážitku, vyvolává podobnou emoci jako v minulosti.
Zavřete oči a chvíli přemýšlejte a položte si otázku: „Bylo to tak vždycky? Kdy jste začali mít tyto emoce? Jak jste se cítili jako malé děti?“. Jako děti zažíváme možná více intenzivnější emoce než v dospělosti. Z čeho jsme jako děti získávali energii? Co nás posouvalo vpřed? Museli jsme několikrát překonat naše obavy a strachy, abychom dokázali chodit, plavat, jezdit na kole. Museli jsme zvládnout každou změnu. Co jsme k tomu potřebovali? Co se stalo, že nás některé emoce brzdí až do dospělosti a neumíme je překonat? Nosíme je v sobě desítky let a nevíme, co je vyvolalo?
Emoce a minulost
V minulosti, kdy zažijeme něco nepříjemného, kdy jsme se necítili komfortně, někdo nám psychicky nebo fyzicky ublížil, tak, že jsme cítili neskutečnou bolest, pak naše tělo tuto emoci bolesti zapíše a v podobné situaci ji pokaždé vyvolá jako spouštěcí signál pro podobné situace v budoucnu.
Tento signál můžeme nazvat také jako emoční zátěž, která je vlastně takovou uvězněnou emocí, která nám škodí a vyvolává negativní bloky. Tyto bloky můžeme mít v celém těle a můžou vyvolávat různé zdravotní a psychické potíže. Psychickou a emoční nerovnováhu. Můžou se také projevit nevysvětlitelnou fyzickou bolestí v různých částech těla. Ale také mohou ovlivňovat celý náš život, jeho kvalitu, možnost dělat změny, po kterých toužíme.
Případ Alice
Nedávno jsem potkala svou kamarádku Alici, která se mi svěřila, že netušila, proč má obavy se někomu otevřít a připustit si někoho dalšího k tělu a bála se cokoliv udělat, aniž by si byla 100% jistá, že uspěje. Pocity beznaděje, strachu, bolesti a bušení srdce. Nedokázala pochopit, proč to tak je? Neustále se obviňovala, že je divná a měla sama na sebe vztek a čím větší ten vztek byl, tím víc se držela ve své komfortní zóně, jak říkala ve své bublině, kde se cítila v bezpečí.
Tato uvězněná emoce Alici ovlivňovala celý její život, ale jí zůstala utajena. Její mysl, událost, která vznikla kdysi v minulosti a způsobila velmi silnou negativní emoci, zablokovala a ukryla tak, že si jí ta žena nepamatovala. Vypadalo to jako by se nikdy nic nestalo, ale tato ukrytá emoce vyvolávala bez jakéhokoliv důvodu nevysvětlitelné emoce v jejím životě.
Rozhodla se, že už se nechce schovávat ve své komfortní zóně a chce se zbavit svých nejasných emocí strachu a obav. Zjistit, co je způsobuje? Byla velmi skeptická, ale touha zjistit, co za tím je, byla silnější a odvážila se vystoupit ze své komfortní zóny. Objednala se na sezení u kouče. K jejímu údivu po sezení zjistila příčinu strachu, který ji ovládal a i kdy se to vlastně odehrálo.
Alice byla malá holčička, která měla milujícího tatínka, ale netušila, že její tatínek je alkoholik, protože její matka ji natolik chránila, aby nic neviděla, že pro ni tatínek byl vzor, kterého zbožňovala. Jenže jednoho dne odešel, protože pil již každý den a pro její maminku byl tento stav tak nekomfortní a ochrana dítěte čím dál tím důležitější, že ho vyhodila a rozvedla se s ním. Jenže Alice, ta malá holčička, netušila proč: „Proč odešel?“.
I když se v dospělosti dozvěděla pravdu, nic to nezměnilo. Trápila se tím celý život a její bolest se stala strachem, který ji ovlivňuje doposud. Bojí se dát najevo otevřeně svoji lásku ostatním, protože se bojí, že když je bude milovat, tak moc jako svého tatínka, tak ji opustí a zůstane sama.
Tato bolest časem přešla v obavy z jakéhokoliv výstupu z komfortní zóny, a to jak mluvit na veřejnosti, v rodině, s přáteli, a zůstala uzavřená před světem. Snad se jí povede udělat změnu v jejím životě, protože už jen zjištění příčiny Alici pomohlo přemýšlet sama o sobě a začít se mít ráda. Teď pracuje na odstranění uvězněné emoce a věří, že to co jí uvěznilo na 44 let, se jí podaří uvolnit a bude volná, milující a sebevědomá.
Co s uvězněnými emocemi?
Uvězněné emoce můžeme uvolnit a poslat je pryč, protože nám neslouží, ubližují nejen nám, ale i našemu okolí. Můžeme si ponechat pouze to, co potřebujeme pro naši životní rovnováhu. Někdy to sami nezvládneme a potřebujeme podporu druhých, ať už jsou to naši blízcí, životní kouč nebo psycholog.
Klíčem k tomu naučit se ovládat své emoce, je často to, naučit se ovládat svou mysl. V předchozím článku jsme si také řekli, jaké mohou být způsoby, jak ovládnout své myšlenky.
Pokud Vás zaujala tato témata, protože se v nich sami vidíte nebo byste chtěli využít služeb kouče i z jiného důvodu, neváhejte se na mě obrátit.
