Jak vybrat koučovací výcvik

Patro 2

Co rozhoduje: co se stane s klientem na sezení

Šest kritérií, na která se při výběru školy nikdo neptá. Přitom přesně v nich je rozdíl mezi koučem, se kterým se klient dobře cítí — a koučem, po kterém se jeho život pohne. Tady se odděluje rychlokvaška od mistrovského kouče.

1. 1

   K příčině, nebo po povrchu?

   Většina výcviků učí klást otázky: otevřené, čisté, nesugestivní. Jenže dobrou otázku dnes napíše i umělá inteligence. Klient, kterému se rozpadá tým nebo který půl roku neusne, nepřišel pro rozhovor — přišel se pohnout. Rozdíl je v tom, kam až kouč umí jít: jestli dojde k tomu, co člověka drží na místě, nebo ho dalších dvacet sezení vede kolem horké kaše.

   Jak to poznáte: zeptejte se školy, co se děje, když klient pojmenuje problém. Učí kouče jít níž — k záměru, vzorci, potřebě pod tím — nebo ho učí ptát se „a co s tím chcete udělat?“

   

2. 2

   

   Změna na sezení — nebo „budu nad tím přemýšlet“?

   Je rozdíl mezi sezením, ze kterého klient odchází s dobrým pocitem a domácím úkolem, a sezením, ze kterého odchází jiný. Intervenční koučink míří na to druhé: změna v myšlení, cítění i prožívání se má stát v místnosti, ne někdy potom. To je také jediný důvod, proč si klienta kouč udrží a proč ho klient doporučí dál.

   Jak to poznáte: ptejte se, jak škola učí poznat, že se klient skutečně pohnul. Škola, která to nemá pojmenované, to neučí.

3. 3

   Co kouč udělá, když přijde emoce — nebo když klient zamrzne

   Klient se uprostřed věty propadne do smutku, do vzteku, do ticha. Nebo řekne „nevím“ a myslí to vážně. Tohle je okamžik, kde se pozná kouč od člověka s manuálem. Kouč bez výbavy z toho uteče otázkou — a přeskočí přesně to místo, kde změna začíná. Kouč, který to umí, zůstane. Ví, co se v mysli i v těle při zamrznutí děje, proč „nevím“ často znamená „bojím se to říct nahlas“ — a co s tím.

   Jak to poznáte: zeptejte se přímo: „Co mě naučíte udělat, když klient v silném tématu zamrzne?“ Většina výcviků tenhle okamžik přeskočí, protože nemá čím ho vysvětlit.

   

4. 4

   

   Proč lidé dělají, co dělají — psychologie, ne tahák

   Kouč, který ví proč, je sebejistý i v situaci, kterou nikdy neviděl. Kouč s tahákem je jistý jen do chvíle, kdy klient udělá něco, co v taháku není. Proto se ptejte, jestli výcvik učí praktickou psychologii změny: co nás skutečně řídí, proč myslíme, jak myslíme, jak mysl zkresluje, jak fungují obranné mechanismy a lidské potřeby. Bez toho je koučování jen rozhovor s otevřenými otázkami.

   Jak to poznáte: chtějte vidět osnovu. Je v ní psychologie jako samostatná rovina — nebo jen „koučovací kompetence“ a seznam technik?

5. 5

   Pomáhat, a nezachraňovat — hranice a bezpečí kouče

   Na tomhle hoří nejvíc koučů v prvním roce: berou si klientova témata domů do postele, zachraňují místo toho, aby vedli, a vyhoří dřív, než se rozjedou. A je to zároveň odpověď na strach, který má skoro každý, kdo o koučování uvažuje: „co když někomu ublížím?“ Škola, která hranice a bezpečí neřeší — na obou stranách, u klienta i u kouče — Vás pošle do praxe bez bezpečnostního pásu.

   Jak to poznáte: zeptejte se, kde ve výcviku je téma hranic kouče, supervize a toho, co dělat, když téma přesahuje koučink.

   

6. 6

   Kolik hodin koučujete naživo — a kdo Vás u toho vidí

   Koučovat se naučíte jedině koučováním, naživo, pod očima někoho, kdo vidí, co děláte. V místnosti pracujete s celou řečí těla, ne s výřezem od hrudi nahoru; vnímáte emoce dřív, než je klient pojmenuje. A jeden lektor na třicet lidí Vám zpětnou vazbu nedá — nemá kdy. U nás je na každém modulu 5–7 seniorních koučů v roli mentorů a k tomu 20 mentorských tréninků během roku.

   Jak to poznáte: chtějte dvě čísla: kolik hodin budu sám(a) koučovat naživo a kolik lidí mi dá zpětnou vazbu na jedno sezení. Vyhýbavá odpověď je odpověď.