Sebevědomí pod palbou: Jak náš vnitřní hlas dostává zabrat už od dětství?

Věříte si v práci i v soukromí, nebo vás neviditelná brzda drží zpátky? Sebevědomí je odrazem toho, jak k sobě každý den mluvíme. Naše vnitřní nastavení se formuje od dětství a až příliš často ho ochromí kritika, rodinné nálepky a strach z chyb. Tento článek vám ukáže, jak staré dětské programy dodnes neviditelně řídí vaše dospělá rozhodnutí. Na příkladu z mého vlastního života a koučovacího výcviku zjistíte, jak můžete přepsat vnitřní scénář, umlčet vnitřního kritika a získat zpět ztracenou životní jistotu.

Díky vysokému sebevědomí se můžeme cítit skvěle, vést naplněný a spokojený život a dosahovat mnohých úspěchů, které si vysníme. Naopak to nízké sebevědomí nás v životě brzdí a ovlivňuje tak celý náš svět – jak ten pracovní, tak i ten ryze osobní. Pokud si nedostatečně věříme, začneme podceňovat své schopnosti, svou hodnotu a v důsledku toho i své sny.

Sebevědomí totiž není jen nějaký abstraktní pojem; ono vlastně bere v potaz to, jak k sobě každý den mluvíme, jak se vnitřně vnímáme, jak se k sobě chováme a jak si sami sebe vážíme.

Odkud se to ale bere, že někteří z nás mají tendence házet si v životě klacky pod nohy a jiní životem proplouvají s větší lehkostí? A co tedy udělat pro to, abychom věřili víc sami v sebe, cítili se sami se sebou dobře a neměli strach čelit výzvám, které před nás osud postaví? Kam se můžeme obrátit, abychom tu naši jistotu získali zpět? To vše se z tohoto článku dozvíte, pojďme se na to společně a do hloubky podívat.

Kdo v životě vlastně bojuje s nízkým sebevědomím?

Před pár měsíci jsem nastoupila do kurzu koučinku, kde jsme s kolegy z kurzu měli na sobě navzájem trénovat koučovací sezení. Je to fascinující proces – jeden z nás, tedy klient, si měl vždy vymyslet nějaké téma, které se mu v životě častěji objevuje, chce na něm zapracovat či se v té oblasti chce zlepšit. A ten druhý ho měl koučovat, tedy hrát si na kouče.

A víte, co tam padalo nejčastěji? Bylo to právě slovo sebevědomí. Já i moji kolegové jsme nejvíce přicházeli s těmito frázemi:

• „Chci mít vyšší sebevědomí!“
• „Mám nízké sebevědomí, chtěla bych získat více odvahy!“
• „Cítím, že mě v mé práci brzdí mé nízké sebevědomí!“
• „Rád bych začal podnikat, ale bojím se, že nejsem dost dobrý.“
• „Jak si mám v životě vlastně zvýšit sebevědomí?“
• „Chci, aby se mi víc dařilo v práci i osobním životě, ale stále narážím na své nízké sebevědomí.“

A slyšela jsem spoustu a spoustu dalších podobných vět. Když se na to tedy podíváme zblízka, tak vlastně každého z nás v tom kurzu nějakým způsobem trápilo nízké sebevědomí – tedy nedostatečné přesvědčení o naší hodnotě a schopnostech. Nemuselo jít vždy o nízké sebevědomí celého člověka, ale třeba jen o to, že si člověk nevěří v určité specifické oblasti svého života nebo v některé své konkrétní schopnosti. S tímto pocitem se však nepotýkají jen lidé z mého kurzu. V dnešní době, která je plná tlaku na výkon a dokonalost, s ním bojuje velká část z nás.

Moje vlastní cesta sebevědomí

Já sama s nedostatečným sebevědomím bojuji už od nepaměti. Můj silný podvědomý vzorec „nejsem dost dobrá“ si nesu ze svého dětství, kdy jsem byla pod neustálou kritikou svých rodičů, zejména mé matky. U nás doma prostě nikdy nebylo nic dost dobré a téměř vždy se na všem našla nějaké chyba. Denním chlebem byly i velmi časté útoky mé o dva roky starší sestry. Naše rodina nás formuje, a mě toto prostředí přivedlo k tomu, že jsem o sobě neustále pochybovala. O svém vzorci už sama moc dobře vím a díky koučingu na něm můžu pracovat a zvědomovat si ho.

I přestože už tento vzorec není pánem mého života, stále se u mě objevují momenty, kdy o sobě zapochybuji. Jsou to chvíle, kdy si nejsem jistá, zda něco zvládnu, zda v tom budu úspěšná a jestli se mi bude dařit. Už sice vím, odkud to všechno pramení, ale vymanit se z takového programu dá zkrátka pořádně zabrat. Právě koučovací výcvik a sezení mi ukázaly, jak klíčové je umět si tyto jemné detaily a pochybnosti v každodenním životě zachytit a pracovat s nimi dál. Díky koučinku totiž můžeme bezpečně rozklíčovat i takto hluboce zakořeněné vzorce a nenechat se jimi zastavit.

Kdy se sebevědomí vytváří a co ho formuje?

Sebevědomí se formuje už od útlého dětství a vliv na něj má v podstatě celý náš životní příběh. Na to, jak vnímáme sebe sami, má od malička největší vliv naše nejbližší okolí – rodinné prostředí a rodiče. Jako téměř všechno, s čím v dospělosti vnitřně bojujeme, i nedostatečné sebevědomí pramení mnohdy už z dětství.

Co totiž naše generace, i generace našich rodičů a prarodičů, na denní bázi většinou slýchávaly? Že v něčem nejsme dost dobří, že bychom se měli zlepšit v tom či onom. Namísto vyzdvihování silných stránek se naši rodiče často zaměřili na ty slabé. Ale proč to dělali? Měli strach, abychom nebyli v něčem pozadu? Abychom někde moc nevyčnívali z davu? Aby se za nás nemuseli stydět před sousedy nebo učiteli? Asi každý z nás si tam po chvíli zamyšlení může dosadit to své konkrétní „proč“.

Nebezpečné nálepky: Když se z chování stane identita

Už od malička slýcháme věty typu: „To je náš louda,“ místo toho, aby se řeklo „Teď jde zrovna pomalu.“ Slyšíme: „Ty jsi ale nešika!“… „Ty jsi nepořádník!“… „Ty jsi stydlivka!“… „Ty jsi moc divoká!“ A spoustu dalších nálepek, které my dospělí pro děti vymyslíme, často i v dobré víře nebo v žertu.

Jenže tím nevědomky zaměňujeme chování za identitu. Děti se pak ztotožňují s něčím, co vlastně vůbec nejsou, a vytváří si o sobě takový vnitřní sebeobraz. Když malý kluk jednou, dvakrát, desetkrát uslyší, že je louda, tak si prostě řekne: „Aha… tak já jsem louda.“ Vezme si to do hlavy, s „loudou“ se ztotožní a podvědomě se podle toho začne chovat. Tato nálepka se mu vryje pod kůži a on s ní pak kráčí dál životem, i když by ve skutečnosti mohl být tím nejrychlejším běžcem.

Uvědomujete si, jaké nálepky z dětství si nesete vy sami? Jak moc tyto staré programy dodnes řídí vaše rozhodnutí v práci nebo ve vztazích?

Role chyby a náš vnitřní kritik

Když v dospělosti uděláme něco špatně, většinou nám v hlavě hned napoví náš vnitřní hlas něco ve stylu: „Ježiš, ty jsi ale blbý!“ nebo „Nikdy se ti nic nepovede!“ nebo „To opravdu nemůžu jednou něco zvládnout bez chyby?“ anebo „Proč jsem tak nemožný?“. Pocit „nejsem dost dobrý“ trápí nejednoho z nás.

Takto k nám totiž mnohdy naše okolí mluvilo už od malička. My jsme si pak jejich kritická slova převzali za svůj vlastní vnitřní hlas, který nás teď v dospělosti brzdí a omezuje. Jenže co je ve skutečnosti chyba? Chyba by měla být náš kamarád! Chyba nás má učit a posouvat dál.

Když jsme byli malá miminka a začínali jsme se hýbat, nikdy nás nic nezastavilo. Nejdřív jsme se chtěli přetočit na bok, pak jsme se chtěli začít plazit, lézt, sednout si, postavit se a nakonec udělat ten první krok. A pak už jen běhat, běhat a běhat.

Ještě teď si přesně pamatuji ten urputný výraz mých dcer, když něco poprvé chtěly samy zvládnout. Zkusily to klidně tisíckrát, než se jim to podařilo, ale nikdy to nechtěly vzdát. Možná si jen potřebovaly dát pauzu a odpočinout si, stejně jako my dospělí, ale když nabraly po jídle nebo spánku další energii, hned se do toho vrhly po hlavě znovu!

Kdy se ztrácí ta nesmírná touha všechno zvládnout?

Jenže pak se to najednou všechno začalo pomalu měnit. Když vyrůstáme, začneme kolem sebe slýchat věty typu:

• „Ukaž, já ti s tím pomůžu, děláš to špatně!“
• „Počkej, to nezvládneš, na to jsi ještě moc malý!“
• „To je strašně vysoko, tam určitě nevylezeš!“
• „Vydrž, vezmu tě za ruku, ať nespadneš!“

A další a další fráze, které nás bohužel postupně formují. V hlavě nám vytváří ten negativní vnitřní hlas, že to vlastně nezvládneme sami, že jsme na to ještě malí, že na to nemáme dost síly, zkušeností nebo odvahy. Tak si najednou začneme říkat: „Proč bych měl vlastně vynakládat tolik úsilí na něco, co stejně nezvládnu? Prostě na to nemám!“

Jenže jak je to doopravdy? Opravdu bychom to nezvládli? Na spoustu věcí v životě totiž stačí vynaložit alespoň částečnou snahu a můžeme je bez problému zvládnout. Nemusíme být nijak speciálně talentovaní. Můžeme se prostě začít snažit, poučit se ze svých minulých chyb a pak svých cílů dosáhnout. Stačí si jen přenastavit svou mysl a začít myslet pozitivně.

Co dalšího deformuje naše sebevědomí?

Samozřejmě nejen naše větší či menší traumata z dětství ovlivňují naše sebevědomí. Čím jsme starší a potkáváme se v životě s dalšími těžkostmi či úspěchy, i to se do nás hluboko propisuje. Tedy i když jsme mohli mít skvělé a láskyplné dětství, v dospívání nás mohl ovlivnit přístup a zpětná vazba našich učitelů.

Dále pak naše sociální prostředí – kamarádi, mezi kterými jsme vyrůstali, nebo spolužáci ve škole. Například šikana je bohužel stále velmi častým jevem, který dokáže se sebevědomím dospívajícího člověka krutě zamávat. V dospělosti nás pak ovlivňuje naše pracovní prostředí, kolegové, partneři a mnoho dalšího. Zapomenout nesmíme ani na naše dosažené úspěchy i pády, na základě kterých v životě často jednáme a rozhodujeme se.

Jak se z tohoto začarovaného kruhu vymanit?

Právě proto je tady koučink. Koučink nám může pomoci se začít na věci dívat pozitivně, koukat na problémy jako na výzvy, do kterých se chceme vrhnout po hlavě a zvládnout je. Taky nám může pomoci změnit ten náš negativní vnitřní hlas. Z drsného kritika se může stát náš vnitřní pozitivní podporovatel, který nás bude nabádat: „Jdi do toho! Co tím můžeš ztratit?“ Začneme se konečně dívat na chybu jako na kamaráda, který nás učí, jak dělat věci lépe. Protože jak říká známé přísloví: „Chybami se člověk učí!“

Už nemusíme dál zůstávat v práci, která nás ubíjí. Nemusíme se každé ráno vykopávat z postele celou hodinu a už při snídani mít sevřený žaludek z té hrůzy, která nás v práci zase čeká. Bojíme se tam skončit, protože naše nízké sebevědomí nám klade úzkostné otázky: „A co bude pak? Co budu dělat bez práce? Najdu si vůbec ještě někdy takhle dobře placené místo?“

A co teprve vztah, o kterém už nějakou dobu víme, že vlastně nefunguje? Stále tam zůstáváme, i když už nejsme šťastní ani sami sebou. Bojíme se udělat ten velký krok, protože se sami sebe ptáme: „Co když už navždy zůstanu sám? Kdo by mě chtěl? Jak to sám zvládnu s hypotékou?“ To jsou všechno překážky, které se mnohdy kvůli nízkému sebevědomí bojíme překonat.

Koučing jako klíč k vašim vlastním odpovědím

Koučing nám pomůže i ve chvíli, kdy sice cítíme, že je něco špatně, ale nevíme přesně co. Často stačí, když se nás kouč zeptá: „A co vlastně chceš? Co skutečně chceš?“ A pak už se k té odpovědi společně dostaneme.

Existuje spousta dalších trefných otázek a technik, které nás v koučování mohou v životě posunout tam, kde chceme být. Sami bychom se tam možná nikdy nedostali, nebo třeba až za 10 let. Díky koučingu dostaneme možnost změnit svůj život v mnohem kratším čase.

Všechny odpovědi jsou totiž uvnitř nás a kouč je jen náš průvodce, který nás podrží v těžké chvíli a pomůže nám doplout právě tam, kde chceme být, kde budeme konečně šťastní.

Vezměte život zpět do svých rukou

Chcete i vy vést co nejdříve naplněnější a spokojenější život? Být ve svém osobním i pracovním životě šťastnější? Mít odvahu udělat ty změny, o kterých už dlouho uvažujete? Čelit jakýmkoliv výzvám, které vás na cestě potkají?

Vezměte svůj život do vlastních rukou, pojďte udělat ten první velký krok a rezervujte si u mě první koučovací sezení zdarma! Těším se na vás na naší společné cestě za vaším silnějším a sebevědomějším já.