Koučovací otázky: Jak jedna správná otázka může změnit celý příběh dítěte

Koučovací otázky pomáhají lépe porozumět dětem, rodičům i jejich skutečným potřebám. Objevte, jak mohou změnit diagnostický rozhovor a vést k hlubšímu porozumění i účinnější spolupráci.

Článek se věnuje tomu, jak může koučovací způsob práce, zejména kvalitní koučovací otázky, aktivní naslouchání a parafrázování zásadně prohloubit diagnostický rozhovor s rodiči dítěte se specifickými poruchami učení. Na jednom konkrétním setkání s maminkou dívky Sofie (fiktivní jméno) ukazuji, jak jsem díky koučovacím dovednostem získala mnohem přesnější informace, které ovlivnily celý reedukační plán a spolupráci. Článek nabízí osobní reflexi a přináší inspiraci, jak i malé změny v komunikaci mohou vést k velkým změnám v porozumění dítěti.

Diagnostika, která stojí na rozhovoru

V mé speciálně pedagogické praxi často začíná práce právě u rozhovoru s rodičem. Ten rozhoduje o všem. O prvním dojmu, o míře důvěry, o tom, co se vůbec dozvím. Dřív jsem rozhovory vedla spíše technicky. Měla jsem před sebou seznam informací, které potřebuji zjistit, a podle nich jsem postupovala. Bylo to funkční, ale nebylo to hluboké.

Až díky koučovacímu výcviku jsem si uvědomila, jak obrovský rozdíl nastává, když přenesu pozornost z toho, co chci vědět já, na to, co přináší rodič. A na příběhu Sofie jsem pochopila, že někdy jedna jediná dobře položená otázka dokáže změnit celý náhled na dítě, což je pro mou profesi zásadní. Koučovací otázky mi umožnily posunout proces mnohem dál a lépe.

Příběh Sofie, která nestíhá jen na papíře

Sofie chodí do 4. třídy běžné základní školy. Je jedináček, má každý den nějaký kroužek, miluje klavír a její maminka o ní mluví s velkou láskou. Z mých prvních momentů bylo zřejmé, že je to dívka nadprůměrně inteligentní, ale také extrémně hyperaktivní. Projevuje se to při rozhovoru neustálým pohybem těla, očí, rukou, prstů a roztěkaností v konverzaci. Má diagnostikovanou hraniční dyslexii a dysortografii, což bylo důvodem, proč maminka vyhledala mou praxi. 

Sofie mě pozdravila, a protože rozhovor s rodičem je pro mě klíčový, poprosila jsem ji, aby si šla mezitím kreslit. S maminkou jsme spolu strávily asi 60 minut — a upřímně, byl to jeden z rozhovorů, ze kterých jsem sama odcházela bohatší.

Maminka byla nesmírně milá, otevřená, upřímná a RAPPORT mezi námi sedl okamžitě. Bylo cítit, že chce pro Sofii odborníka, kterému může věřit, a že je ochotná investovat, pokud uvidí smysl a výsledky celého procesu re-edukace. Krásný moment nastane, kdy maminka uslyší svoje vlastní slova. 

Když koučovací otázky nejsou formulář, ale most

Ve chvíli, kdy jsem přešla na koučovací otázky, se začalo dít něco zajímavého. Místo klasického: „Jaké má Sofie potíže?“ jsem položila otázku, která se odvíjela přímo od toho, co sama řekla.

Moje klíčové koučovací otázky byly:

• „V čem má Sofie nejvíce potíží právě teď?“
• „Jakou máte spolupráci se školou a učitelkou?“
• „Co je pro ni samotnou největší problém, jak to vnímáte vy?“
• „Jakou úlevu si za poslední čtyři roky našla, když jí bylo ve škole těžko?“

Najednou se maminka zastavila. Zamyslela se. Její odpovědi přestaly být popisem učebních dovedností a začala mluvit o Sofii jako o své dceři, která chce být perfektní, ale samo to nejde. A právě tehdy vznikl ten zásadní moment, který bych bez koučovacího přístupu vůbec nezachytila.

Aha moment: Problém není v učivu, ale v pozornosti

Když jsem se ptala dál, maminka si najednou uvědomila zásadní věc. Sofie nechybovala proto, že by nechápala učivo. Ani proto, že by nebyla dostatečně motivovaná. Její největší problém byla zbrklost, roztěkanost, množství pohybů navíc, porucha pozornosti. A přesně takhle to i maminka popsala: „Ona to vlastně všechno chápe. Jen se nedokáže zastavit. Udělá chybu, která by ji ani nenapadla, kdyby dokázala jen na chviličku zpomalit.“

Tahle jedna věta změnila celou naši práci

Kdybych rozhovor vedla čistě technicky a sbírala jen informace o čtení a psaní, nikdy se k tomu možná nedobereme nebo určitě ne hned na první setkání. Ale díky doptávání, parafrázování a kladení otázek, které reagovaly přímo na to, co říká maminka, se dostáváme do jádra. A právě jádro je místo, ze kterého se tvoří dobrý reedukační plán. Co mi v té chvíli došlo? Naslouchat je víc než ptát se.

Moje největší reflexe z tohoto setkání je jednoduchá, ale zásadní

Nestačí klást koučovací otázky. Je potřeba opravdu slyšet odpověď. Dřív jsem měla v hlavě hlavně to, co musím zjistit. Dnes mám v hlavě prostor. Prostor pro rodiče, aby mohl mluvit, přemýšlet, objevovat.

A díky tomu vytěžím z rodiče podstatně více informací:

• jemné signály  
• mezery v chování dítěte  
• přirozené učení, které už doma používají  
• emoce, které kolem učení vznikají  
• úlevy, které dítě používá intuitivně  

A hlavně se doberu do středu, tedy k informacím, které jsou skutečně důležité, nejen povrchové. 

Jak mě koučovací přístup mění jako speciální pedagožku

Koučovací dovednosti mi přinesly několik velkých posunů v mé praxi:

• Doptávám se méně často z odborné povinnosti a více z lidské zvědavosti.
• Parafrázuji proto, aby se rodič slyšel. Ne proto, abych si potvrdila, že rozumím.
• Ptám se na to, co říkají oni, ne na to, co mám v diagnostice.
• Vedu rozhovor tak, aby rodič došel k uvědomění, nejen k souboru informací.
• Tvořím reedukační plán podle dítěte, diagnózy a potřeb rodiny.

Závěr: Co můžete udělat už dnes

Pokud pracujete s dětmi, rodiči nebo žáky a chcete své rozhovory posunout na hlubší úroveň, zkuste si položit tři koučovací otázky:

1. Co právě teď skutečně slyším?
2. Na co se ptám já, na co se snaží odpovědět rodič?
3. Co by se otevřelo, kdybych místo další otázky chvíli mlčela?

Někdy stačí jeden malý posun v komunikaci, a celý příběh dítěte se začne odvíjet úplně jinak. Cesta za sebepoznáním a poznáním nitra klienta začala u Radka Karbana v září 2025 a tato cesta, která mi otevřela možnost být součástí koučovací rodiny změnila pohled na mou práci, osobní život a těším se, co všechno díky silným otázkám dokážu.