Duševní zdraví a koučování: Jak podpořit hledání směru a životní rovnováhy

Duševní zdraví je ohromně důležité téma. Článek se zaměřuje na možnosti využití koučování při práci s lidmi s duševním onemocněním, kteří mají stabilní zdravotní stav. Téma je evokováno vlastní praxí autorky, která si klade otázku, zda a jak lze koučování přizpůsobit potřebám této specifické cílové skupiny v rámci poskytování sociálních služeb a v jakých situacích může být koučování přínosné.

Článek přináší úvahu o tom, jak může koučování přivést člověka s duševním onemocněním k uvědomění si konkrétních životních potřeb a podpořit ho tak na jeho cestě ke zotavení. Cílem zotavení není život bez nemoci, ale s ní v co nejvyšší kvalitě. Součástí textu jsou příklady koučovacích otázek a výzva k zamyšlení nad možnostmi podpory klientů při hledání jejich vlastních cest.

Když péče o duševní zdraví nestačí

V praxi se setkávám s lidmi se špatným duševním zdravím, kteří se přes veškerou lékařskou a sociální péči ocitli na okraji společnosti. Nemoc jim vzala nejen zdraví, ale často i práci, společenský život, přátele. Mívají poničené rodinné nebo partnerské vztahy. Seberealizace, smysluplné činnosti a pocit vlastní hodnoty se mnohdy vytratily.

Přesto jim zůstává mnoho společného se zdravými lidmi - mají svá přání, své touhy a sny, ale nevědí, jak je zrealizovat. Při hledání inspirací, jak lidi s duševním onemocněním podpořit na jejich životní cestě, jsem narazila na koučování. Vzápětí jsem se začala ptát, zda může koučování něčím přispět. Pokud ano, je možné koučovat člověka s duševním onemocněním?

Když člověk neví, co přesně chce 

V akutní fázi nemoci je pozornost člověka soustředěná především na zvládání  projevů nemoci. Teprve po stabilizaci se postupně otevírá prostor pro další životní  témata jako jsou vztahy, práce, volný čas, bydlení nebo smysluplné činnosti. Právě  tehdy se začínají u nemocných objevovat otázky typu: Kdo jsem? Co se mnou bude  dál? Co má pro mě smysl? 

Mnoho klientů přichází do služby s přáním, aby jim „bylo líp“, ale nedokážou popsat, co přesně to znamená. Nebo vnímají potřebu změny, ale nejsou si jistí, jakou změnu  vlastně chtějí. Jindy je přítomný pocit beznaděje. Jejich život ztratil směr a chuť něco  plánovat chybí. Nesčetně z nich pozbylo vlastní sebedůvěru a sebehodnotu.  

Právě v těchto chvílích může být koučovací přístup velmi užitečný. Pomocí vhodně  volených otázek lze postupně zjišťovat, co klient opravdu chce, co je pro něj důležité,  na čem chce stavět. Koučovací rozhovor pomáhá z obecného přání udělat konkrétní  a uchopitelný cíl. Klient se učí pojmenovávat své potřeby a přebírat odpovědnost za  své rozhodnutí.

Například otázky jako: 

• Co byste chtěl mít v životě jinak? 
• Co konkrétně by to znamenalo? 
• Jak poznáte, že se vám daří? 
• Kdy se vám už něco podobného podařilo? 
• Kdo nebo co vám může pomoci? 
• Co můžete udělat jako první krok? 

…mohou pomoci vykreslit směr a odstartovat změnu. Tyto rozhovory zároveň  přirozeně podporují proces individuálního plánování v sociálních službách. Díky větší  konkrétnosti pak lze plán postavit na skutečných cílech a prioritách klienta, ne pouze na domněnkách pracovníka. 

Aby však koučování mohlo být skutečně přínosné, je třeba naplnit několik základních  podmínek: 

• Klient je stabilizovaný, tedy není v akutní fázi nemoci 
• Je schopen komunikace a dokáže formulovat své potřeby nebo přání • Má základní náhled na svou situaci 
• Je schopen porozumět principům koučování 
• Chce na sobě pracovat nebo chce udělat alespoň jeden malý krok kupředu 

Koučování přináší možnosti podpory v okamžicích, kdy není vhodné přispět klientům  osvědčenou radou nebo poskytnout řešení. Jde o momenty, kdy si člověk potřebuje najít vlastní odpovědi, ve svém tempu, ze svých zdrojů a podle svých možností. Každý člověk je jedinečný a každý má své specifické potřeby i schopnosti, kterými  může své potřeby uspokojit.

Duševní zdraví: Od obecného ke konkrétnímu 

Jedním z častých přání lidí s duševním onemocněním, kteří přicházejí do sociálních  služeb, je zmírnit sociální izolaci společensky se začlenit. Pokud chtějí, jsou zapojeni  do skupinového programu a rozběhne se proces sociálního začlenění.

Co však jednotlivec doopravdy chce? Co ve skutečnosti potřebuje? Je jeho cílem chodit do  skupiny s dalšími pár lidmi s duševním onemocněním? Zlepší toto jeho kvalitu  života? 

Praxe ukazuje pozitivní dopad na psychický stav po absolvování aktivizačních  skupinových programů. Je to maximum, co může sociální služba poskytnout?  Podívejme se na jeden příběh. 

Nedávno přišel do sociální služby klient se záměrem sociálně se začlenit. Jeho popis  situace začal slovy, že je doma sám, stěny na něho padají a on upadá zpět do  depresivních stavů. Po seznamovací etapě jsem se klienta začala ptát:

Ko: „Co pro vás znamená společensky se začlenit?“ 

Kl: „Nebýt sám.“ 

Ko: „Co konkrétně znamená nebýt sám?“ 

Kl: „Jít s někým na procházku.“ 

Ko: „Co vám přináší jít s někým na procházku?“ 

Kl: „Mohu si s ním o něčem povídat“ 

Ko: „O čem konkrétně si rád při procházkách povídáte?“ 

Kl: „Mně je to jedno, hlavně, když nebudu na procházkách sám, to mě pak nebaví“ Ko: „A teď chodíte sám?“ 

Kl: „Ne, občas chodím s peer konzultantkou.“ 

Ko: „Slyším, že chodíte na procházky s peer konzultantkou. S ní si o ničem nepovídáte?“ Kl: „Povídám, ale není to ono.“ 

Ko: „Co tím myslíte tím, že to není ono?“ 

Kl: „No, není to ono.“ 

Ko: „A co doopravdy chcete?“ 

Kl: „Trávit s někým čas.“ 

Ko: „Co to pro vás znamená, trávit s někým čas? 

Kl: „Nebudu sám.“ 

Ko: „Co je v tom nebýt sám pro vás nejdůležitější?“ 

Kl: „Budu s někým něco sdílet.“ 

Ko: „Co skutečně chcete?“ 

Kl: „Mít partnerský vztah.“ 

Ko: „Co proto můžete udělat?“ 

Kl: „Někde se seznámit.“ 

Ko: „A jaké jsou možnosti? Kde se můžete seznámit?“ 

Kl: „Nevím.“ 

Ko: „Už jste se někdy v minulosti seznámil s někým, s kým jste pak měl partnerský vztah?“ Kl: „V klubu.“ 

Ko: „V klubu. Jaká vás napadá ještě jiná možnost, kde se může člověk s někým seznámit?  Kl: „No, někdo využívá seznamku.“ 

Ko: „Co vám brání udělat to stejně?“ 

Klient začal vyjadřovat obavy. 

Ko: „Co nejhoršího by se mohlo stát, pokud byste inzerát podal?“ 

Podpora se díky otázkám charakteristickým pro koučování rozvinula do jiného směru. Setkání nakonec končilo dohodou, že si klient do příštího setkání udělá průzkum,  jaké seznamky existují, jaké jsou na ně reference a které z nich jsou placené.  V příštím setkání se budeme věnovat dalšímu kroku, kterým je sestavení inzerátu.

Věřím, že k optimálnímu zformulování inzerátu pomohou opět otevřené otázky  zaměřené například na imaginaci „přestavte si, že…“ nebo otázky podporující motivaci „jak se chcete cítit za (časový údaj)…“. Uvidím však, s jakým záměrem  klient příště přijde. V závěru sezení nechyběla reflexe pro zvědomení a ukotvení  uvědomění pro posílení klientovy odpovědnosti. Za velmi přínosnou v tomto ohledu  považuji otázku typu: Co jste si v dnešním setkání uvědomil? Co si pro sebe  odnášíte? 

Víra v duševní zdraví a potenciál druhého 

Podobně jako v ukázce konkrétního sezení věnovaného práci s cílem, lze postupovat  i v případech s jinými obdobně širokými záměry. V obecné rovině přináší tento  způsob práce řadu pozitiv. Patří mezi ně 

• důvěra ve schopnosti klienta hledat vlastní cestu 
• vedení klienta k uvědomování si jeho vlastních významů  
• rozvíjení konkrétnosti a odpovědnosti 
• posilování přebírání odpovědnosti za definici svého cíle 
• práce s jeho vlastní motivací 
• otevírání možností a jiných úhlů pohledů 
• nenásilný přechod do akční roviny 

Koučování lidí s duševním onemocněním 

Na závěr se vracím k původní otázce. „Je možné koučovat lidi s duševním  onemocněním“. V případě, že budou splněny výše uvedené podmínky, je možné  přistoupit k nabídce. Vzhledem k tomu, že koučování obvykle stojí na kontraktu  zahrnujícím finanční odměnu, jež sama o sobě působí jako motivační prvek, zůstane  plnohodnotné koučování pravděpodobně dostupné jen malé části této cílové skupiny.  V rámci sociálních služeb proto bude častěji využíván koučovací přístup a vybrané  techniky než koučování v jeho čisté podobě. 

Přesto má smysl tyto principy do praxe zařazovat. Umožňují lidem s duševním  onemocněním prožít zkušenost důvěry, respektu a podpory na cestě k vlastnímu  řešení, a tím posilují nejen jejich odpovědnost, ale také kompetence potřebné k  zvládání života, tj. k posilování resilience – psychické odolnosti.  

Výzva k akci pro duševní zdraví 

Zařaď denně do jednoho rozhovoru 3 otevřené otázky a pozoruj, jak se mění reakce  protějšku a jak se měníš ty.

Staň se koučem i Ty!