Životní změna: Jak jsem přestala být obětí a stala se režisérkou svého života

Životní změna může přijít i ve chvíli, kdy jsme na dně. Přečtěte si inspirativní příběh o cestě z role oběti k odvaze stát se režisérkou vlastního života.

Dlouhé roky jsem měla pocit, že ve svém vlastním životě hraji jen vedlejší roli. Nebo hůř – že jsem jen pouhá komparzistka, kterou režisér jménem Osud a často i druzí lidé posouvají tam, kam se jim to zrovna hodí. Byla jsem ženou, která ještě nevěděla, kam patří a kým je, nechala sebou vláčet a manipulovat, která se bála ozvat a říct “NE” a žena, jejímž hlavním životním programem bylo jen vyhovět a  vydržet. Můj scénář psali jiní. Byla v něm traumata z dětství, strach z trestu, násilí, nízké sebevědomí, kyberšikana a později i toxické pracovní prostředí, kde se upřímnost trestala a laskavost považovala za slabost. 

Když se člověk tak dlouho cítí jako oběť, začne věřit, že to tak má být. Že nemá právo na svůj hlas, na svůj prostor, na své „NE“. Že jeho úkolem je pouze snášet, co chtějí druzí a nemá nárok ani na svůj názor, protože to je přece drzost… Bylo možné jen souhlasit a být veden druhými… 

Bod zlomu: Scénář psaný doslova na dně 

První zlom nepřišel ve chvíli slávy. Přišel v momentě, který kdyby se dal pojmenovat, byl by to psychologický thriller s názvem “V zajetí stínů a strachu”. Prodělala jsem stav vyhoření z přetížení, z úmrtí zvířecích miláčků, úmrtí dvou blízkých lidí, problémů v komunikaci a vztazích. Můj život byl celý tehdy naruby. Byla jsem psychicky na dně, paralyzovaná prodělanými traumaty, úzkostí a depresí. Vše jsem tehdy viděla jen černě. Život se se mnou moc nemazlil. Pocit bezpečí, pochopení a přijetí byl v nedohlednu. V té chvíli absolutní “tmy” mi ale něco uvnitř mě řeklo: “vezmi si obyčejné pero, sešit a piš. Piš deník. Piš, co cítíš.“ 

A tehdy se stalo něco zvláštního. Jakmile jsem začala psát slova na papír, přestala jsem být jen pasivním divákem své bolesti. Najednou jsem ji pojmenovávala. Analyzovala. Hledala kořeny. Poprvé v životě jsem neposlouchala příkazy druhých, ale vedla jsem upřímný dialog sama se sebou. A ptala jsem se sama sebe: 

“Kdo jsi?” 

“Kdy začaly ty Tvoje problémy?” 

“Jak se to stalo?” 

“Už jsi někdy zkoušela s tím něco dělat?” 

“Co uděláš proto, aby se to už neopakovalo?” 

“A co se stane, když s tím nic neuděláš?” 

“Jak hodně chceš ty věci změnit?” 

“A co ti to přinese? Jaké to bude, až to bude jiné?” 

“Jaké máš nápady to změnit?” 

“Když nevíš, jak na to, co by ti poradila tvoje kamarádka?"

"Kdy nastane životní změna?"

“Co bude tvůj první krok, první změna, se kterou bys chtěla začít?”

Skrze ty různé otázky, tehdy jsem ještě neměla ponětí, že byly vlastně koučovací, jsem si uvědomila něco velmi důležitého: že spousta lidí nejen v depresi, ale i ti zdraví se dívají na svět často jakoby s klapkami na očích. Vidí vše jen z jednoho úhlu pohledu. A nemohou se pohnout z místa. A tuto změnu podívat se na věci z jiné perspektivy (třeba tvé kamarádky), jsem se od té doby naučila aplikovat ve svém životě ve všech situacích. Mým darem je lidi toto učit. Změnit jejich úhel pohledu na věci, změnit tu jejich perspektivu, aby viděli věci a problémy i jinak a pozitivně. Co když to nejsou vlastně problémy, ale výzvy? nebo dokonce příležitosti? A hned je vše úplně jiné… 

Zjistila jsem, že psaní, analýza a hledání těch kořenů, vlastně takový sebekoučink, mi moc pomáhá. Že když dokážu svůj příběh sepsat na papír, dokážu ho i pochopit, pochopit sebe samotnou. A co víc – došla mi i úžasná věc, že pokud držím pero já, jsem to já, kdo rozhoduje, co bude na další stránce. Kouč to má podobné, jen bez toho pera a papíru. 

Laboratoř vztahů, kouč a “rodinný advokát”

Touha pomáhat lidem a rozumět jim ve mně rostla v podstatě celý život. Protože jsem vyrůstala od dětství v prostředí, kde komunikace vázla a kde bylo toxické prostředí plné hádek téměř na denním pořádku, rozhodla jsem se pochopit, jak to má fungovat správně. A našla jsem na to úžasný prostor, který byl zároveň jediným společensky možným. Do společnosti jsem si nemohla dovolit chodit skrze péči o dceru a její zdravotní stav. Strávila jsem tak téměř 10 let na net seznamkách. Nejen proto, abych našla lásku, ale stala se z toho má soukromá „laboratoř komunikace“. Sledovala jsem, jak lidé reagují, jak (ne)umí vyjádřit emoce, jak maskují své strachy a že neumí dobře komunikovat, že neumí naslouchat. Učila jsem se “v praxi” to, co jiní studují v knihách. 

Tento celoživotní seberozvoj přinesl ovoce tam, kde bych to čekala néjméně – u mých rodičů. Dokázala jsem postupně měnit i je a postupně si je vychovávat. Nebála jsem se s nimi začít bavit o emocích, o tom, že projev slabosti není ostuda, ale naopak umění síly. Dodnes s nimi sdílím různá uvědomění, co je v životě skutečně důležité. A vidím, jak se mi před očima mění… A jak začali jinak vnímat i mou hodnotu, která ve mně byla dříve spíše potlačovaná. Zlepšilo to mezi námi také vztahy, jsme více otevření, uvolnění, šťastnější. Krásná životní změna.

Moje maminka mi před týdnem řekla, že jsem dobrá koučka a „rodinná advokátka”, protože jsem empatická, umím se dobře ptát a jednat s lidmi, psát, obhajovat a řešit krizové situace. Že bych měla studovat vysokou školu, že na to mám, že mám hodně životních zkušeností za sebou, ze kterých bych při studiu mohla hodně čerpat. Odpověděla jsem jí větou, která je i mým krédem pro vás: 

„Mami, žádný titul není důležitější než to, jaká jsem, co umím a zda vím, jak pomoci druhým v životě.“

Cena za sen a mrazivé uvědomění

Cesta k tomuto uvědomění ale nebyla zadarmo. Ten nejsilnější impuls, proč tu dnes stojím jako koučka, přišel až nedávno. Po tvrdé zkušenosti v chráněných dílnách. Šla jsem tam s touhou pracovat, být užitečná, respektovaná v rámci mého handicapu, ale narazila jsem jen na šikanu a toxické prostředí, které mě srazilo na kolena. Následovalo psychické zhroucení a 3 měsíční neschopenka. Lékem se mi tehdy staly každodenní procházky venku v mrazu, v té nepřízni počasí. V tom tichu a chladu jsem si podvědomě začala znovu klást otázky, o kterých jsem opět netušila, že jsou koučovací: 

„Co od života vlastně ještě čekám?” 

“Proč se mi tohle děje?” 

“Co mi tím chce život říct?“ 

“Jak mám to, co se mi děje, uchopit?” 

Až najednou přišlo jasné a hřejivé uvědomění: Už vím, proč se mi to vše dělo! To vše mělo svůj vyšší smysl! To je to, proč jsem se narodila, proč tu jsem a kdo jsem. Jsem koučka a tohle je to mé poslání - pomáhat druhým. A tohle? To je přesně ta správná chvíle, kdy s tím začít a žít nový život a nový začátek… Svůj vlastní RESTART. Přetransformovat vše špatné do pomoci druhým. Moje naděje splnit si konečně svůj životní sen. A konečně mi vše dávalo smysl: VŠE JE, JAK MÁ BÝT… mám zkušenosti, mám touhu, mám odvahu, mám schopnosti, mám talent… 

A přišlo i uvědomění, že to vše mělo další vyšší smysl. Došlo mi, že moje problémy nebyly problémy, ale výzvy a moje překážky se najednou staly mými velkými příležitostmi k mému růstu… Pochopila jsem, že už nemusím být obětí všeho, co se mi dělo, ale režisérkou svého nového života a že mé zkušenosti nejsou přítěží, ale cenným darem pro ostatní. 

Uvědomění: “Když půjdeš po cestě bez překážek, určitě nevede nikam.” 

Rauf – Probuzení šťastného dítěte

Osud mi poslal do cesty skrze seznamku nakonec úžasného člověka, který změnil všechno. Raufa. Milovala jsem ho od prvního okamžiku, byl přesně stvořený právě pro mne, měli jsme tolik společného… 

Nebyl to jen „někdo“. Byl mi vším, celým mým životem a také mým nejvýznamnějším koučem. Muž z druhého konce světa, vysoce postavený, schopný a talentovaný designér, umělec, spisovatel a člověk od TV spolupracující s Hollywoodem, s Bollywoodem, ale i s Evropou a spoustou dalších zemí. Muž s obrovským charisma, inteligencí a ostrovtipem. V době, kdy jsem se já cítila doslova jako „rozbitá hračka“, on mi maloval na pomeranče smajlíky, jen aby mi vykouzlil úsměv na tváři.

Byl jediný, kdo ve mne věřil, kdo ve mně viděl Rebelku, tu animovanou hrdinku s rudou hřívou, kterou jsem tehdy nosila. Viděl ve mně mou velkou vnitřní sílu, ženu, která je divoká, nespoutaná, odvážná a schopná bojovat za to, co je správné, která pomůže, vidí-li člověka v nesnázích, i když se zrovna cítí na dně. Díky němu nastala další životní změna.

Ale udělal pro mě mnohem víc. Probudil ve mně šťastné dítě. Dítě plné nadšení, které jsem v sobě dávno zapomněla (od základní školy) pod nánosem hledání sama sebe a starostí o druhé. Skrze mou dceru a její umělecké práce, (studovala tehdy grafický design), které hodnotil tak, že mi řekl, že má dcera velký talent a jestli vím, po kom ho zdědila. Díky jeho podpoře a víře ve mne jsem znovu objevila své talenty – začala jsem fotografovat, malovat, kreslit, tvořit rukama. Měla jsem později i svou vlastní vernisáž kreseb, obrazů a fotografií (2022). Rauf mi ukázal, že tvořivost a radost jsou mým zdrojem síly, mým ukotvením a bezpečím. Jeden den strávený s ním v Hradci Králové byl pro mne tak překrásný, jako bychom hráli hlavní roli ve filmu Flashdance. 

Kromě radosti mi ale dával s největší laskavostí různé životní lekce jako např.: 

Absence předsudků 

Díky své práci u filmu mě naučil milovat lidi v jejich rozmanitosti. Řekl mi: „V každém filmu jsou potřeba všichni lidé. Ať jsou, jací jsou.“ Pochopila jsem, že za každou tváří, ať je jakákoliv, je skrytý příběh. 

Zodpovědnost 

Když jsem se mu jednou svěřila s obtěžováním cizím mužem na Facebooku, zeptal se mě jako kouč: „Chceš, aby se ti to dělo? Ne? Tak co Ti brání ho smazat a zablokovat?“ V tu chvíli mi došlo, že MÁM v ruce kouzelné tlačítko DELETE. Že nemusím trpět věci, které mě ničí a které mi ubližují. Posílil tak moje odhodlání rozhodovat sama o sobě a o tom, kdo bude a nebude v mé blízkosti. Nesmírně se mi tehdy ulevilo… že mám možnost volby a mohu ji i využít. 

Bezpečný přístav a životní změna

Ve své praxi narážím na zásadní problém, že jsou lidé, jako je třeba můj tatínek, co  se bojí požádat o pomoc. Mají pocit, že musí vše zvládnout sami, že přiznat slabost je selhání. Zde vnímám svou roli. Nejsem lékař, ale mohu být tím prvním záchytným bodem. Tím bezpečným přístavem. Jsem člověk, ke kterému se lidé nebojí přijít, protože vědí, že je nesoudím. Mohu být tím, kdo vás vyslechne a pomůže vám se zorientovat, zda Vám mohu pomoci jako koučka a namotivovat vás ke změně vašeho přesvědčení a vašich limitů a nebo pokud společně zjistíme, že je váš problém hlubší, mohu vám pomoci najít odvahu vyhledat odborníka. Někdy stačí jen nebýt na to sám. Někdy stačí jen udělat ten první krok, aby nastala životní změna.

Mise pro mladou generaci 

Můj příběh a mé srdce mě táhnou také k mladé generaci. Vidím úžasné mladé lidi, kteří jsou ale nesmírně zranitelní v digitálním světě, ale bohužel i v tom reálném. Vím, o čem mluvím. Ne z učebnic, ale z role mámy dcery. Moje dcera si prošla na základní škole peklem šikany a nepochopení. Systém selhal, ale my dvě jsme to nevzdaly.

Musela jsem se naučit jí víc naslouchat. Musela přijít i pro ni životní změna. Přestala jsem být jen „vychovávající matkou“ a stala se „chápajícím a podporujícím parťákem“. Dnes je dceři 29 let a jsme nerozlučná dvojka. Máme vztah založený na absolutní důvěře a humoru, který je naším štítem. Přesně tento druh vztahu chci pomáhat budovat i Vám. Učit vás, jak spolu mluvit, jak se rozhodovat srdcem a jak odpouštět. Stejnou výzvu samozřejmě nabízím i pro rodiče, kteří neoddělitelně procházejí těmi problémy společně s nimi. 

Závěr: Klapka, proces a životní změna

Možná se ptáte, proč věřím v koučink. Odpověď je jednoduchá: Protože ho sama používám. Každý dobrý kouč ví, že má mít svého vlastního kouče. I já se nechávám koučovat, protože je to akcelerátor růstu a jsem také člověk jako vy. Koučink funguje zároveň i jako skvělá psychohygiena. Zároveň vím, že velké životní změny se nestanou přes noc. Stejně jako oscarový film nenatočíte za jedno odpoledne, ani přepsání životního scénáře, který jste žili roky, není otázkou jedné hodiny. Skutečná životní změna vyžaduje čas, péči a důslednost. 

Proto vám nabízím nejen jednorázovou pomoc, ale i možnost dlouhodobější spolupráce formou zvýhodněných balíčků. Pokud cítíte, že Vaše téma sahá hluboko, nebo že chcete prozkoumat a posunout více oblastí svého života komplexně, pojďme do toho společně naplno. 

Právě při práci na sobě v průběhu let jsem si vzpomněla na jeden silný zážitek z roku 1995. Tehdy si mě v jedné restauraci vybrala režisérka do amerického filmu z 2. světové války. Dostala jsem roli, ale to nejdůležitější, co jsem si odnesla, bylo to nahlédnutí “za oponu”. Velká životní změna. Viděla jsem, co je „pod slupkou“ točeného filmu. A vyzkoušela si tu dřinu herců, o které divák nemá tušení. A tehdy jsem si poprvé položila otázku, která je dnes základem mého koučování: 

„Co je za tím? Co je skryto tam hluboko vzadu, co není na první pohled vidět?“ 

Dnes už nehraji roli, kterou mi přidělili jiní. 

DNES DRŽÍM V RUCE SVŮJ VLASTNÍ SYMBOL: REŽISÉRSKOU KLAPKU. 

Ta klapka není jen rekvizita. Je to nástroj moci. Pruhy na ní mi připomínají: ZASTAV SE. Máš právo říct STOP scénám, které ti ubližují. A zároveň mi dává sílu křiknout: „AKCE!“ a jít si za svými sny. 

Možná se ptáte, proč věřím v koučink. Odpověď je jednoduchá: Protože ho sama používám. Každý dobrý kouč ví, že má mít svého vlastního kouče. I já se nechávám koučovat, protože je to akcelerátor růstu a jsem také člověk jako vy. Koučink funguje zároveň i jako skvělá psychohygiena. Zároveň vím, že velké životní změny se nestanou přes noc. Stejně jako oscarový film nenatočíte za jedno odpoledne, ani přepsání životního scénáře, který jste žili roky, není otázkou jedné hodiny. Skutečná životní změna vyžaduje čas, péči a důslednost. 

Proto vám nabízím nejen jednorázovou pomoc, ale i možnost dlouhodobější spolupráce formou zvýhodněných balíčků. Pokud cítíte, že Vaše téma sahá hluboko, nebo že chcete prozkoumat a posunout více oblastí svého života komplexně, pojďme do toho společně naplno. 

Právě při práci na sobě v průběhu let jsem si vzpomněla na jeden silný zážitek z roku 1995. Tehdy si mě v jedné restauraci vybrala režisérka do amerického filmu z 2. světové války. Dostala jsem roli, ale to nejdůležitější, co jsem si odnesla, bylo to nahlédnutí “za oponu”. Viděla jsem, co je „pod slupkou“ točeného filmu. A vyzkoušela si tu dřinu herců, o které divák nemá tušení. A tehdy jsem si poprvé položila otázku, která je dnes základem mého koučování: 

„Co je za tím? Co je skryto tam hluboko vzadu, co není na první pohled vidět?“ 

Dnes už nehraji roli, kterou mi přidělili jiní. 

DNES DRŽÍM V RUCE SVŮJ VLASTNÍ SYMBOL: REŽISÉRSKOU KLAPKU. 

Ta klapka není jen rekvizita. Je to nástroj moci. Pruhy na ní mi připomínají: ZASTAV SE. Máš právo říct STOP scénám, které ti ubližují. A zároveň mi dává sílu křiknout: „AKCE!“ a jít si za svými sny. Životní změna se stala skutečností.

“Kdo tedy jsem?”

Jsem Rebelka. Jsem ta, kterou už nikdo nespoutá se srdcem na pravém místě. Jsem koučka, která je připravena vám pomáhat hledat vaše štěstí, vaši cestu, váš cíl, vaše sny, které vám chci pomoci změnit společně s vámi ve skutečnost. Jsem také umělkyně – fotografka a tvůrkyně, která díky jednomu osudovému setkání probudila své vnitřní šťastné dítě, našla svou opravdovou lásku a štěstí. Jsem žena, která ví, že tvořivost a radost jsou lékem stejně tak jako KOUČINK.

Už nenatáčím drama, kde jsem obětí… Nastala životní změna a točím příběh o ženě, která přežila, zesílila a teď podává ruku ostatním. 

Jsem Markéta. Jsem koučka. A jsem konečně režisérkou. A teď se ptám vás: Jste připraveni vzít tu klapku a začít točit svůj vlastní, autentický film se mnou? Čeká vás životní změna?

Nebojte se překážek. Překážky nejsou naším nepřítelem. Jsou to spojenci k naší změně k lepšímu, k našemu růstu, jsou od toho, aby nás posunuly někam dál… 

A nezapomeňte: 

„Slovo nejde, neexistuje.” - Tomáš Baťa