Mentální koučink ve sportu: Jak vychovat silnou hlavu, nejen silné tělo
Mentální koučink ve sportu: Jak vychovat silnou hlavu, nejen silné tělo
Mentální koučink – Jaký je rozdíl mezi sportovcem, který „jen“ trénuje, a tím, který skutečně roste? Možná právě v hlavě. Tento osobní příběh o cestě z fotbalové brány do světa koučinku ukazuje, jak důležitá je mentální stránka výkonu a jak může i vaše zkušenost získat hlubší smysl. Možná se v některých momentech poznáte. A možná si také položíte pár otázek, které vás mohou posunout dál.
Moje cesta
V 17 letech – mladá, potenciální fotbalová gólmanka pražské Sparty a už zelenáč v národním týmu… Jo, to byl můj příběh. Neskončil ale zdaleka tak slavně, jak se to tehdy mohlo zdát. Mnoho nástrah, na které jsem v období nácti byla „sama“. Fotbalové dovednosti se rozvíjely dobře a relativně snadno, ale hlavu mi tehdy nikdo netrénoval. Každý vám cpe do hlavy: „Buď sebevědomá, buď vyrovnaná, nesmíš se nechat rozhodit.“ Ale jak to mám dělat, to už nikdo neřekl. Jak se vyrovnat s tím, že vám starší spoluhráčky hází klacky pod nohy? Jak se vyrovnat se spackaným výkonem v prestižním derby? „Hlavu nahoru a jede se dál“… No, díky pěkně za nic. Jak reagujete vy na něco, co vás v životě rozhodí? Máte v sobě strategii, nebo se s tím perete sami jako já tehdy?
Celé mě to dovedlo až k odchodu na hostování do Plzně, kde jsem s lehkostí mohla chytat, a zde začala moje cesta mentálního seberozvoje. Návrat do Sparty byl ve velkém stylu – dovedla jsem tým k zisku ligového i pohárového triumfu, tedy double. To byl asi vrchol mé kariéry. Provázelo mě hodně zranění a jedno velké mi i kariéru ukončilo. Co vás v životě zlomilo? V čem vás to nakonec posílilo?
K čemu to vlastně celé bylo? Celá ta cesta, to úsilí, které se mi asi nikdy na hřišti nevrátilo? Mám takové zážitky, které má jen zlomek holek v Čechách, prošla jsem takovým drilem, který znají jen vrcholoví sportovci. Ale hlavně – vím, jak mentální příprava může člověka posunout z dobrého sportovce k tomu nejlepšímu. Věřím tomu, že moje životní poslání nebylo ve fotbalové bráně jako sportovkyně, ale musela jsem si tímto procesem projít, abych poznala to vše, co jsem poznala a abych nalezla cestu ke koučinku. To je moje cesta a moje vášeň. Smysl života. Co chcete od života? Co Vás doopravdy baví a naplňuje?
Díky tomu mám už dlouho daný směr, kterým chci jít. Jde právě o spolupráci s mladými nadějnými sportovci, kteří už vědí, co chtějí, a jdou si za tím. V pubertálním věku je hrozně moc faktorů, které vás ovlivňují. Život je hodně intenzivní, člověk se poznává a vyvíjí. Dospívání je náročné i bez nároků sportovního prostředí – co teprve s ním. Na druhou stranu je paráda podílet se na rozvoji mladých lidí, kteří mají sny a chuť si je plnit. Já jsem jejich průvodce jejich vlastním vnitřním světem. Hrajeme si s limity, s přesvědčeními, s možnostmi, se sny – a vůbec.
S koučem a bez něj
Když si vzpomenu, jaké „drobnosti“ mi tehdy zavařily hlavu na mnoho dní, někdy i týdnů a teď podobné věci řeším s mladými sportovci a máme vyřešeno během hodin, je to paráda.
Problémy jsou dost obdobné, ale řešení je jiné. Já se se vším trápila, hledala jsem, co s tím, zkoušela formou pokus–omyl, co bude fungovat. Teď to vidím na své práci s mladými sportovci, že stačilo tak málo… Jen aby si se mnou někdo sedl, vyslechl mě a pomocí pár účelných otázek mi pomohl najít moje řešení. To je ten rozdíl. Oproti těm super radám ode všech – kouč vede k vaší vlastní pravdě a vašim cílům!
První střet s tlakem
Vybavuji si, že já jsem si problematiku tlaku vyřešila asi tak, že jsem přijala názor okolí, že jsem mladá a sbírám zkušenosti, a tak prostě dělám chyby a je to vlastně v pořádku… Tohle nastavení mi vydrželo asi 5 let! Těžko jsem se toho pak zbavovala.
Teď se sportovci tuto otázku řeším také, samozřejmě to každý snáší jinak, ale vesměs je to vždy jen o uvědomění toho, co vše už umí, na čem stojí jejich výkon a co je přivedlo tam, kde už jsou. Někdy si to vše dobré prostě přes ten tlak neuvědomujeme. Vidíme jen chyby a nedostatky, co se od nás čeká, i když jsou to někdy naprosto nereálné představy. S tím si šestnáctiletý člověk těžko poradí sám… Přitom stačí pár dobrých otázek, změna perspektivy nebo jen uvědomění si toho, co už zvládli. A co všechno už jste zvládli vy? Dovedete objektivně vyhodnotit dobře odvedenou práci a pochválit se za ni?
Hlavně nedělat chyby
Je přece jasné, že pokud má člověk ambici být nejlepší, tak nesmí dělat chyby. Krásné přesvědčení, které má jistě v hlavách nejeden sportovec. V mnoha případech může být způsobeno výchovou či vedením trenérů. Toto nastavení může vést ke stagnaci. Sportovec se drží úrovně své hry, kde je mu dobře a kde ví, že je silný a nechybuje. Proč? Protože kdyby vystoupil z komfortní zóny a zkusil něco jinak, mohl by chybovat. A tahle chyba znamená: „Jsi břídil, nemáš na to…“
Můj případ byl, že mě chyba vždy psychicky srazila k zemi. Dostala jsem gól a jako bych ze hřiště odešla. Už to nebude nula, už to nebude ten skvělý výkon, tak už to nemá cenu. Nakonec jsem pochopila, opět po dlouhé době, že chyba je důsledkem snahy a je to přítel, který nám ukazuje možnosti růstu. Co pro vás znamená slovo chyba? Jak na ni reagujete?
Dnes se se sportovci k chybám stavíme přesně takto – hledáme možnosti zlepšení, variability řešení. Učíme se reagovat na chybu a udržet se i přes ni v optimálním nastavení pro výkon. Zápas nekončí po chybě, ale po posledním hvizdu rozhodčího, do té doby je stále o co hrát. Je zde důležité mít růstové nastavení mysli, chtít se zlepšovat. Pilovat detaily, které se spojí v celek. Co se občas po výkonu zaměřit jen na to, co se povedlo, dokážete to? Co zkusit mentální koučink?
Mentální koučink: Vizualizace a dech
Já jsem asi v 16 letech moc nevěděla, co je vizualizace a nevěřila jsem, že by mohla být užitečná. Dech? No, dýchám, tak co bych řešila víc. Našlo si mě to až v národním týmu, kde jsme měli mentálního kouče, který nás tyto věci učil. Byl to ale pouze kouč u nároďáku, takže pak většina práce byla jen na mně v klubu. Zase to vše zabralo hrozného testování a času. Nyní jsem s těmito technikami velký kámoš a používám je téměř denně i sama pro sebe.
Dnes, díky sociálním sítím, se o těchto věcech obecně víc ví. Setkávám se s tím, že sportovci pracují s vizualizací, někteří i s dechem. Jde pak už jen o úpravu návyků a rozšiřování obzorů toho, čeho jsou tyto nástroje schopny. Zároveň si myslím, že vizualizace je skvělá pro mladé lidi – je to hravý a kreativní nástroj, navíc velice účinný. Pokud je vizualizace dobře vedena, nejsou do ní podsouvány představy kouče, ale pracuje pouze fantazie klienta – je to mocná paráda.
Kouč nejen pro sport
Celá svá školní léta jsem poslouchala, jací jsou sportovci špatní studenti. Věčně jsem absentovala kvůli zápasům a soustředěním a učitelé mi to dávali na talíř. Nebylo snadné spojit školní povinnosti se sportovním životem. Byla to ale dobrá lekce, užitečná do života.
Zmiňuji to tu, jelikož je krásné, kolik cvičení a principů vhodných pro sportovce se dá využít při vzdělávání a ve školních lavicích:
- Koncentrace – Jako brankář potřebujete udržet koncentraci celých 90 minut. Stačí chvilka nepozornosti a je průšvih. Brankář, který má problémy s koncentrací, si ji může trénovat ve školních hodinách. Kolikrát mu během vyučovací hodiny unikne pozornost? Jak rychle ji dovede vrátit zpět? Jaké myšlenky ho vyvádějí z koncentrace?
- Reakce na chybu – Jak se sportovec cítí, když odpoví špatně učiteli? Jak reaguje? Odpoví příště znovu, nebo už raději bude mlčet?
- Komunikace – Fotbalový brankář potřebuje mluvit hlasitě a jistě. Jak se cítí, když mluví před třídou? Jaký má postoj? Mluví nahlas a sebevědomě?
Je to krásná paralela, která je mladým sportovcům blízká a zároveň užitečná. Občas, především kluci, mají chvilku problém se s tímto tréninkem sblížit, pak je dobré z toho udělat zajímavou výzvu. Je to celé o tom, že koučink nerozvíjí jen sportovce, rozvíjí osobnosti, lidi jako takové – a to je to krásné.
Od srdce
Už jsem to tady zmínila, ale neuškodí zopakovat. Koučink má svoji sílu, jelikož si klient hledá svá řešení sám. Hledá si postupy a cesty, které chce on. Kouč je pouze průvodce – člověk, který se umí správně zeptat, připraví bezpečné prostředí a dává svoji pozornost klientovi. To je to cenné. Kdo si na nás dnes opravdu najde čas na hodinu a celou hodinu se nám věnuje? Navíc ještě se záměrem toho, abychom odcházeli lepší a spokojenější. Rady a tipy jsou super, ale každý máme svůj příběh, své zkušenosti a každý jsme originál. Nemůže na všechny fungovat to samé. To je krása role kouče, každý klient je jiný, každé sezení je jiné a obohacující. Možná právě teď přemýšlíte, co byste ve svém životě chtěli posunout, ale nevíte jak. Co kdyby to řešení bylo už ve vás, jen čeká na správnou otázku?
Jaké v sobě máte plány a nápady, které jste si ještě nedovolili splnit? Co vám v tom brání a co, kdyby tyto překážky neexistovaly?
Představte si, že by vám někdo věřil ještě víc, než věříte sami sobě. Jak by to změnilo váš další krok?
Moje cesta byla krásná, ale i trnitá. Ale jsem naprosto spokojená s tím, kam mě zavedla, a neměnila bych. Znám život sportovce, vím, jaký je a moc ráda jím budu provázet mladé sportovce. Věřím, že jejich cesta bude trochu hladší než ta moje. Věřím, že každý sportovec má v sobě víc, než si sám myslí – stačí to objevit. A právě v tom vidím smysl.
Související Příspěvky
