Ztráta motivace: Když počáteční jiskra zhasne – jak znovu zažehnout oheň?
Ztráta motivace: Když počáteční jiskra zhasne – jak znovu zažehnout oheň?
Ztráta motivace – troufám si říct, že to všichni známe a že jsme to už všichni zažili. Například provozovatelé a trenéři v posilovnách by mohli povídat o tomto tématu celé hodiny. Všichni totiž víme, že v lednu a v únoru to v tělocvičně bzučí jako v úle a trenéři nevědí ke komu dřív skočit. Zato v březnu a v dubnu je cvičební sál už prázdný – jen tu a tam v rohu uvidíte dva či tři vytrvalce, kteří ještě neztratili novoroční motivaci a stále po čtvrt roce ještě dávají svému tělu zabrat.
Je to tak, začátek je většinou snadný, ale když nadšení opadne, tak přichází ta pravá zkouška charakteru. Co v tu chvíli rozhoduje o tom, jestli vytrvám, nebo to vzdám? Existuje nějaká podobná předešlá zkušenost, které by se dalo využít pro překonání této překážky? A jaký by to byl pocit, kdyby člověk i přes to vytrval a šel ke svému cíli pevně dál? A proč vůbec motivace často slábne?
Je možné ji obnovit i když se nám zrovna nechce? Možná právě proto, že motivace není něco, co přijde a zůstane. Je to spíš takový plamínek, který chvíli hoří silně a jindy jen tak poblikává. A to právě hrozí, že zhasne. Sama jsem to zažila víckrát než jednou.
Ztráta motivace a osobní zkušenost
Pamatuju si, jak jsem loni na jaře chtěla výrazně zhubnout. Stanovila jsem si tedy cíl, že uběhnu půlmaraton. Nejsem přece žádný troškař a čím více kilometrů uběhnu, tím víc kil logicky shodím. První týdny jsem běhala s nadšením. Ráno jsem si přivstala, a ještě před snídaní jsem šla na půl hodiny běhat za barák do parku.
Jenže pozvolna se stávalo, že se mi běhat nechtělo. Jednou to bylo kvůli únavě, musela jsem přece pracovat předešlý den dlouho do noci na neodkladném projektu do práce, takže jsem byla nevyspalá. Podruhé to bylo kvůli špatnému počasí. Potřetí jsem měla ráno dřívější schůzku s klientem – no a už to jelo. Pravidelnost byla ta tam. A moje motivace byla pryč.
V létě jsem to tedy zkusila znovu. Tentokrát ne s během, ale s plaváním. Moje tělo v plavkách nepřipomínalo ladnou laň, ale spíš bójku, která se opravdu nachází ve vzdálenosti asi 80m metrů od břehu rybníka, kam ráda chodím. Rybník je přírodní biotop a kolem bójky často plavou kachny.
Bójka tedy byla i můj cíl. Když tam doplave kachna, doplavu tam taky. A postupně budu zvyšovat počet délek od břehu k bójce. Takto jsem si vytyčila svůj cíl. Zprvu to šlo velmi dobře a musím říct, že plavání mi vydrželo o něco déle než běhání. Jenže, pak nastaly stejné problémy – déšť, únava, pracovní povinnosti, sraz s kamarády, „něco dalšího mi do toho vlezlo“ a vůbec. Určitě si dovedete představit, jak to dopadlo.
Když se nad tím teď zamyslím a podívám se na tu situaci zpět ze současnosti, tak se mi v hlavě okamžitě začne rojit množství otázek: Co mi tehdy opravdu bránilo pokračovat, když už jsem jednou začala?
Z jakého důvodu se mi opakovaně nepodařilo ve svém záměru vytrvat a co jsem mohla pro to udělat víc, aby se mi to povedlo? A chtěla jsem vlastně já sama doopravdy zhubnout? O co mi vlastně vůbec tenkrát šlo?
Když v tom nejsme sami
Myslela jsem si, že v tom selhávání a vytrvávání jsem tak trochu výjimka. Ale pak jsem si začala všímat, jak často se opakuje podobný vzorec u lidí kolem mě. Jedním z těch, kdo mi to připomněl nejvíc, byl můj kamarád Rýša. Rýša je totiž takový ten typický věčný student angličtiny. Už několikrát se přihlásil na individuální výuku a platil nemalé peníze za české i zahraniční lektory.
Povídal mi, že na začátku je vždy plný nadšení, protože má motivaci. Ví, že angličtina mu pomůže v práci – nebude se tam cítit jako „blbec“, když k nim přijede návštěva z mateřské společnosti a bude se moct lépe domluvit, když pojede se svojí rodinou na dovolenou do zahraničí. Také ho nakopne, když dostane nějakou pobídku od svého šéfa – naposledy to byl příslib kariérního postupu, pokud si Rýša svou angličtinu zlepší.
Rýša se tedy přihlásil na další individuální kurz angličtiny. Zprvu měl hodiny 2x týdně, ale postupem času se u něj objevil stejný problém jako u mě. Z nějakého důvodu se mu buď na angličtinu nechtělo anebo nemohl na hodinu přijít. Hodiny se tedy stávaly nepravidelnými, a nakonec výuka ustala úplně. To, co se Rýša stihl naučit stihl opět zase zapomenout.
Co by ale mohlo být jinak, kdyby Rýša ve svém záměru vytrval, i když to pro něj bylo těžké? Jak by mohl jeho život vypadat dnes, nebo za deset let, kdyby se tenkrát něco změnilo a on dokázal svoji motivaci udržet? Co by mu to přineslo a o co tak vlastně přišel?
Co máme všichni společné, když přichází ztráta motivace?
Když jsme si s Rýšou povídali o našich „rozběhnutých a nedokončených“ pokusech, začaly se nám před očima rýsovat velmi podobné vzorce. A nebyli jsme v tom sami – podobná schémata jsem pak slyšela i u kolegů nebo známých. Najednou jsme si uvědomili, že to celé možná není o lenosti, ale o něčem hlubším.
Co mě a Rýšu tedy spojuje, když jsme oba na začátku motivovaní a nadšení, ale postupem času naše vlna nadšení opadne?
Při rozhovoru s Rýšou jsme si oba uvědomili, že naše nadšení je poháněno emocemi, které jsou zpočátku opravdu velmi silné. Také jsme si uvědomili, že tyto emoce ale nejsou nikdy trvalé. Uvědomili jsme si, že nejsou trvalé proto, protože přichází do hry tvrdá realita – nuda, únava, neviditelné pokroky, výmluvy. Náš cíl se najednou zdá být moc těžký, vzdálený a nedosažitelný. Ani nevidíme, jakou – a jestli vůbec nějakou – cestu jsme k němu již urazili.
A tak jsme si sami sobě oba museli přiznat, že nestačí být jen nadšený na startovní čáře. Že pokud chceme dojít opravdu dál, potřebujeme víc než silné emoce. Potřebujeme plán, trpělivost, a schopnost jít i tehdy, když to přestane být pohodlné. Co by nás tedy mohlo udržet v pohybu, když prvotní nadšení zmizí?
V čem je fígl
S Rýšou jsme se oba zamysleli, proč jsme se nakonec vzdali a v našem úsilí nevytrvali. A je to právě vytrvalost, která je tajemstvím každého vítězství, jak už kdysi poznamenal Samuel Johnson (1709 – 1784), anglický spisovatel a literární kritik. A také americký autor osobního rozvoje a knihy „Myšlením k bohatství“, Napolen Hill (1883 – 1970) prohlásil: „Úspěch není o síle, ale o vytrvalosti.“
Ale proč jsme tedy já ani Rýša ve svém záměru nevytrvali?
Jednak proto, že jsme neměli jasně měřitelný cíl. Ani já ani Rýša jsme si neřekli, o kolik kilo chci zhubnout a jaké přesně úrovně angličtiny podle mezinárodní klasifikace on chce dosáhnout. Také jsme toho chtěli oba dosáhnout „hned“, což je samozřejmě nemožné.
Ani jeden z nás si ovšem nestanovil časový milník. Naše očekávání tedy byla nejen příliš vysoká, ale vlastně neměřitelná a nejasná. Jak bychom tedy mohli specifikovat náš cíl? Jak bychom ho mohli rozdělit na menší, dosažitelné kroky?
Dalším naším společným uvědoměním bylo, že jsme tyto činnosti vykonávali proto, protože „bychom měli“ a ne proto, že bychom sami opravdu ve skutečnosti „chtěli“. Já proto, protože se přece očekává, že žena je hubená a Rýša proto, protože přece všichni u něj v práci mluví anglicky plynule, tak by měl i on. Ani jeden z nás však neměl svůj skutečný vnitřní důvod, proč zhubnout a proč se anglicky naučit.
Tak proč jsme s tím vůbec začali? Co bylo to naše skutečné proč?
Klíčové uvědomění
Někdy je to právě návrat k našemu vnitřnímu „proč“, co dokáže znovu rozdmýchat oheň. Když se přestaneme soudit za to, že jsme polevili a místo toho se začneme znovu ptát, proč nám na tom opravdu záleží, tak se může stát něco důležitého. Vznikne prostor pro upřímnost k sobě samému. A právě tam často padne to nejdůležitější uvědomění.
Rýša a já jsme si oba přišli na uvědomění, že motivace není stabilní stav. Že je to něco, o co se vědomě musíme starat a udržovat to. Uvědomili jsme si, že každý malý krok směrem k dosažení cíle je nutno „oslavit“. Uvědomili jsme si, že je nutno si neustále připomínat „proč“ chceme k cíli dojít, abychom se na cestě k němu udrželi a abychom ve svém záměru vytrvali.
Zjistili jsme, že abychom dosáhli vytyčeného cíle – který ovšem musíme nejdřív lépe definovat – je potřeba aktivně pracovat s naší vnitřní motivací. Uvědomili jsme si, že je nezbytné cíl rozdělit na menší etapy, aby nepůsobil jako nedosažitelný vrchol. Každá z těchto etap musí být měřitelná – co to konkrétně je a do kdy toho chceme dosáhnout.
Zároveň jsme zjistili, že si potřebujeme své dílčí úspěchy zaznamenávat, abychom si mohli připomínat, jakou cestu už jsme urazili, a nenechali se snadno odradit.
Začali jsme si také plánovat „kontrolní body“ – tedy chvíle, kdy si sami se sebou sedneme a zhodnotíme, jak se nám daří, co funguje a co potřebuje změnu.
A v neposlední řadě jsme do toho zapojili druhé – mluvit o svém cíli s někým, komu důvěřujeme, nám pomohlo cítit větší závazek a zároveň podporu.
Někdy to byl přítel, jindy kouč. Ale rozdíl to udělalo obrovský. Mně osobně také pomohlo vytvořit si tzv. „nástěnku motivace“ – vizuální koláž fotek, slov nebo symbolů, které mi připomínají, proč mi na tom cíli záleží. Mám ji na očích každý den.
A začala jsem si psát krátký reflexní deník – jen pár vět týdně, co se mi podařilo a co bych chtěla zkusit jinak. I tahle malá rutina mi pomáhá držet směr.
Zakopaný pes
A právě díky těmto malým krokům se začalo něco měnit. Začala jsem víc naslouchat sobě a ne tomu, co „bych měla“, ale co doopravdy chci. A najednou se ukázalo, že pod celým tím snažením je ještě něco jiného. Něco, co si zasloužilo pozornost.
V mém případě jsem přehodnotila smysl hubnutí. Dnes je mi úplně jedno, jestli uběhnu půlmaraton anebo kolikrát připlavu ke kachnám k bójce. Uvědomila jsem si, že samotný pohyb mi dělá radost, kterou mi nepřinese ani diplom ani výrazná změna váhy.
Uvědomila jsem si, že mám ráda pocit svobody, když sportuji venku v přírodě. Takže místo toho, abych si stanovila přísný režim, kolik kilometrů chci uběhnout anebo uplavat, začala jsem běhat podle nálady a teď se odměňuji za pravidelnost, a ne za výkon. A kila na váze jdou také dolů.
Rýša si také položil otázku: „Jaký je skutečný přínos toho, co dělám, i když to není hned vidět? Co mi to ve skutečnosti přinese a jak se budu cítit, až svého cíle dosáhnu?“ Rýša si uvědomil, že schopnost vytrvat v čase rozhoduje o dosažení jeho cíle. A že to není o tom být pořád nadšený. Uvědomil si, že je to o práci na sobě samém a o malých krocích a připomínání si svého „proč“.
Rýša si uvědomil, že chce dosáhnout mezinárodní zkoušky na úroveň B1, takže přesně ví, jakou gramatiku a slovní zásobu by měl znát. Jeho silné „proč“ není proto, že šéf si přeje jeho povýšení anebo že se mu kolegové nebudou skrytě smát, ale proto, že jemu samému možnost vyjádřit své myšlenky v angličtině přinese pocit sebevědomí a užitečnosti.
A tak jsme s Rýšou oba zjistili, že vnější motivace je fajn, ale že ta, která vydrží, roste zevnitř. Uvědomili jsme si, že opravdová změna nepřichází s razítkem na diplomku nebo poklepáním na rameno, ale v tichých chvílích, kdy víme, proč něco děláme a pro koho.
A hlavně jsme pochopili, že není důležité, jestli to někdy vzdáme, ale že se k tomu zase vrátíme. A že si můžeme říct o pomoc, protože ve vzájemném podporování a společném usilování i zpětné vazbě tkví síla, která udrží plamínek motivace živý, i když zrovna nefouká ten správný vítr.
A jaké zkušenosti máte se ztrátou motivace vy?
A jak to máte vy? Jak si udržujete motivaci, když první vlna nadšení odezní? Co vás obvykle zastaví a jak byste s tím mohl/a naložit jinak? Zkuste si na chvíli představit, jaké by to bylo, kdybyste to tentokrát nevzdal/a. Co by se mohlo změnit? Jak by váš život mohl vypadat? Co by vám to přineslo?
Možná zjistíte, že se k cíli nemusíte rozběhnout a že prostě stačí k němu jen udělat ten první krok, ale vědomě a po svém.
Pokud vás můj a Rýšův příběh inspiroval, tak se možná právě také nacházíte na křižovatce – chcete to vzdát anebo najít novou jiskru?
Související Příspěvky
