Až když jsem se zastavila, začala jsem jít
Přetížení zažil asi každý z nás. Možná jste právě na hraně vyhoření, nebo máte pocit, že už dávno stojíte za ní. Možná jste v roli, kde byste „měli“ být silní, rozhodní a mít neustále odpovědi. A možná se přitom každým dnem ztrácíte sami sobě. Tento článek je o tom, jak může koučink proměnit mlhu v jasný výhled. Není to zázrak přes noc – ale může být začátkem toho nejdůležitějšího rozhovoru. Se sebou.
Když úspěch bolí
Byla jsem regionální manažerka. Zodpovědná, výkonná, loajální. Denně jsem řešila problémy, nastavovala strategie, vyhodnocovala výsledky, hledala řešení. Měla jsem na starost několik poboček, desítky lidí, plnou hlavu a minimum prostoru pro sebe. Zvenčí to vypadalo jako úspěch. Zevnitř to ale bylo tiché vyhořívání.
Začalo to nenápadně. Měla jsem pocit, že se točím v kruhu. Že jedu pořád ten samý kolotoč úkolů, krizí a požárů. Nikdo se nezajímal o můj rozvoj, nikdo mi nedal zpětnou vazbu, pokud zrovna nešlo o chybu. Dobré výsledky se považovaly za samozřejmost. Místo důvěry nastupovala kontrola. Místo dialogu manipulace. A já postupně přestávala věřit sama sobě. S každou chybou jsem byla menší, s každým přetížením unavenější.
A co bylo nejhorší? Přestala jsem se těšit do práce.
Začala jsem se cítit k ničemu. Začala jsem se bát mluvit. Přestože jsem měla odpovědnost, neměla jsem vnitřní sílu. Začala jsem ztrácet půdu pod nohama. A hlavně sebevědomí.
Stále častěji jsem si kladla otázku: „Proč bych vlastně měla být ta, kterou někdo poslouchá?“
A co když tohle není jen únava? Nebylo to totiž jen psychické. Začala jsem pociťovat i tělesné příznaky přetížení.
- Stísněné dýchání, jen co jsem vstoupila na pobočku.
- Nemohla jsem mluvit, když jsem měla něco říct kolegům.
- Strach mě svazoval. Dobrý výkon už nešel z vůle – šel proti mně.
Začala jsem se ptát: „Jak dlouho to ještě vydržím? A proč vlastně zůstávám?“
Co by se stalo, kdybych tehdy měla kouče?
Kdybych měla kouče, možná bych:
- Dřív pochopila, že nejsem selhání, ale člověk v systému, který nefunguje.
- Měla prostor říkat nahlas, co se děje – beze strachu z odsouzení.
- Měla oporu při rozhodnutí odejít dřív, než se zhroutím.
- Uměla si stanovit hranice a říct si o vzdělávání, podporu nebo změnu.
- Viděla víc cest, jak z toho ven – a nemusela jít až na dno.
„Kdo by mi tehdy pomohl slyšet samu sebe, když jsem byla zticha i uvnitř?“
Jaké otázky by mi tehdy kladl? Co bych slyšela, kdybych měla možnost být v bezpečném prostoru, kde není nic špatně, jen všechno na cestě? Možná by se mě zeptal:
„Co potřebujete, abyste mohla znovu důvěřovat sama sobě?“
„Jak dlouho už přecházíte přes vlastní hranice?“
„Co vám říká tělo, když stojíte mezi svými lidmi a bojíte se promluvit?“
Nikdy nebudu vědět, jak by to v té chvíli změnilo děj. Ale jisté je, že koučink má schopnost podchytit věci dávno předtím, než vyústí v přetížení nebo kolaps.
Když se vypne autopilot
Zajímavé je, že už v té době jsem si budovala vlastní firmu. Pomalu, ale s vírou, že tohle bude jiné. Jenže ouha – odešla jsem z práce, ale svoje nastavení jsem si přenesla s sebou. A tak se stalo, že můj nový šéf… jsem byla já. A víte, co udělá unavený šéf? Nic. Když se mi nechtělo vstávat, spala jsem do deseti. Když se mi nechtělo řešit nepříjemné věci, odložila jsem je na zítra. A pak znovu na zítra. A hádejte, co jsem udělala zítra?
Přesně nic.
Byla jsem přesvědčená, že teď si přece zasloužím odpočinek. A navíc – všichni kolem mi to říkali. „Teď se musíš šetřit.“ „Nepřepínej se.“ „Dej si čas.“ Říkali to v dobré víře. Ale říkali to podle sebe. Svého nastavení. A to moje se pomalu propadalo do režimu, který se na povrchu tvářil jako odpočinek, ale ve skutečnosti to byl únik. Pasivní čekání. Frustrace bez jasu. A hlavně – žádné výsledky. Žádné zakázky. Žádné naplnění. Žádné nadšení.
Přestala jsem vstávat včas. Když se mi nechtělo, zůstala jsem ležet. Když jsem narazila na nepříjemný úkol, odkládala jsem ho na zítra. A pak zase na zítra. A hádejte, co jsem udělala zítra?
Nic.
Přitom jediná otázka, která mi tehdy mohla skutečně pomoct, mohla znít:
„Opravdu potřebujete odpočinek, nebo potřebujete nový směr?“
„Opravdu odpočíváš, nebo se jen vyhýbáš odpovědnosti?“
„Co ti brání zvednout se a začít?“
Tehdy bych to nejspíš nechtěla slyšet. Ale právě to by mi otevřelo oči dřív.
Jenže právě tenhle pád mě přinutil zastavit. A znovu se nadechnout.
Přihlásila jsem se do kurzu koučování. Ne kvůli nové kariéře. Kvůli sobě.
A postupně jsem začala zjišťovat, že:
- Můžu mluvit beze strachu.
- Můžu se učit něco nového – a to mě nabíjí.
- Můžu opět cítit sebevědomí. Ne kvůli výkonu, ale protože rostu.
- Můžu pomoct ostatním, kteří jsou tam, kde jsem byla já.
- Můžu se rozhodovat vědomě, ne ze strachu
Zásadní zlom přišel úplně nečekaně. Měla jsem přijet na další modul koučovacího výcviku. Jenže – den předtím jsem přiletěla po 24 hodinách cestování, dvou nocích beze spánku a sedmihodinovém časovém posunu. V šest ráno jsem konečně usnula, v sedm jsem měla vstávat. Tělo bylo na dně, hlava v mlze, motivace nula. V koupelně jsem stála pět minut a zírala na vanu – umyju si vlasy, nebo to zabalím? Každý krok jsem zpochybňovala. Každou vteřinu jsem byla jednou nohou zpět v posteli.
Řekla jsem příteli: „Já asi nepůjdu. Neměla jsem čas se připravit. Nic si nepamatuju. Bude to trapné.“ A on mi jen řekl: „Jdi. Nějak to dopadne.“ A tak jsem šla.
Šla jsem, ačkoliv jsem si připadala jako houpací koník. Ospalá, rozbitá, bez energie. Přišla jsem o pár minut později. Ale během dne se stalo něco, co jsem nečekala – vítěz přehlušil kritika. Něco se ve mně zlomilo. Rozhostila se zvláštní lehkost. Najednou jsem se zase cítila jako člověk, který má co říct. Uvědomila jsem si, co mi chybělo. Vnitřní řád. Výzvy. Malé překonání komfortní zóny, které paradoxně vede k většímu odpočinku než celý den v posteli.
Od té chvíle se věci začaly měnit. Začala jsem opět cíleně pracovat na sobě. Vrátila jsem se k disciplíně. Nastavila si hranice. Připomněla jsem si, že když nedělám nepříjemné věci dnes, zítra jich bude dvojnásob. A zítra? Zítra už jsem se nevracela do peřin.
Kurz mi pomohl znovu objevit sílu vědomého vystupování z komfortní zóny. A s tím přišla i nová kvalita sebevědomí. Uvědomila jsem si rozdíl mezi skutečným odpočinkem a pouhým vymlouváním. Rozdíl mezi péčí o sebe a rezignací. A hlavně – znovu jsem se spojila s tím, proč jsem se do podnikání vlastně pustila.
„Kdy jste naposledy udělali něco mimo svou komfortní zónu – a přitom cítili klid?“
Disciplína jako dar, ne trest
Kurz mi pomohl znovuobjevit mou vlastní disciplínu. Pochopila jsem, že klíč není v tvrdosti, ale v laskavém řádu. Že když nemám žádného šéfa, musím tím spolehlivým dospělým být já sama. A to není snadné – protože pohodlí často přichází převlečené za „sebelásku“.
Ale sebeláska není lenost. Není to odkládání nepříjemných úkolů. Je to rozhodnutí postavit se ke svému životu čelem, i když zrovna není příjemný. A přesně v tom mi koučovací přístup otevřel oči.
Co by se stalo, kdybych měla kouče dřív?
Přemýšlím, jak by to vypadalo, kdyby mi v čase mého největšího vyčerpání někdo kladl správné otázky. Neříkal mi, co mám dělat. Ale vedl mě k tomu, abych sama poznala, co je pro mě správné.
Možná bych nevyhořela. Možná bych se naučila nastavovat hranice. Možná bych našla odvahu ozvat se, postavit se za sebe. A možná bych dřív objevila sílu, kterou jsem už dávno v sobě měla, jen jsem ji pod nánosem stresu a výkonu neviděla.
Závěr pro tebe, kdo čteš:
Možná taky jedeš na autopilota. Možná jsi ve výkonu, protože to jinak ani neumíš. A možná si myslíš, že přestat znamená selhat. Ale co když je to naopak?
Co když právě teď je ten moment, kdy si můžeš dovolit zastavit – ne abys zůstala stát, ale abys konečně vykročila jinam?
Jak dlouho už odkládáš věci na „zítra“?
Co bys dnes udělala, kdyby ses rozhodla, že jsi zase kapitánem svého života?
Kouč není spasitel. Ale může být průvodce na cestě zpátky k sobě
Kouč vám nedá návod. Ale pomůže vám najít ten váš.
Nepřesvĕdčí vás. Jen vás podrží, abyste slyšeli sami sebe.
Teď koučem můžu být já – pro někoho dalšího.
Koučování pro mě dnes není jen nástroj. Je to způsob, jak se na sebe podívat jinýma očima. Jak vrátit člověku důvěru v jeho vlastní schopnosti. Jak najít v chaosu jednoduchost. A jak opět slyšet ten vnitřní hlas, který tolik let volal o pomoc, ale nebyl slyšet přes hluk výkonu.
A co slyšíte vy, když je ticho?
Související Příspěvky
