Vnitřní dialog: Jak změnit způsob, jakým mluvíte sami se sebou

Vnitřní dialog nás utváří víc, než si často připouštíme. Dennodenně používáme stovky, možná spíš tisíce slov. Mluvíme nejen s kolegy v práci anebo s rodinou doma, ale velmi často mluvíme v různých situacích také sami k sobě. Určitě to znáte, že i vy sami si v některých chvílích říkáte něco pro sebe. Buď k sobě mluvíte otevřeně nahlas anebo k sobě rozmlouváte potichu, svým vnitřním hlasem.

Mnohdy si ale neuvědomujeme, že právě jazyk určuje, jak realitu vnímáme, prožíváme a tvoříme. Při své práci ať už jako lektorka jazyků, personalistka nebo koučka, jsem opakovaně viděla, že jak o věcech mluvíme, ovlivňuje nejen naši náladu, ale také chování, vztahy a výsledky. Jak moc tedy vlastně jazyk ovlivňuje to, co si o sobě myslíme? A co by se změnilo, kdybychom svá slova začali používat jinak, a to jak směrem k sobě, tak k ostatním?

Když slova dostávají nový význam, aneb od sémiotiky k NLP

Když jsem studovala na vysoké škole, jedním z mých oblíbených předmětů byla sémiotika, což je věda o znacích a symbolech. Zkoumá mimo jiné také to, jak znaky vznikají v našem vědomí a podvědomí, jak si člověk vytváří mentální reprezentace světa, například jak si spojujeme určité barvy s emocemi, a proč nám určitá slova „zní správně“, anebo jak se v mozku vytváří význam metafory.

Už tenkrát mě fascinovalo, jak Charles Pierce anebo Ferdinand de Saussure popisovali jazyk ne jako pouhý nástroj komunikace, ale jako systém znaků, který utváří naši zkušenost se světem. A už tehdy mě přitahovala myšlenka, že slova nejsou realita, ale způsob, jak ji vnímáme.

V té době jsem ale ještě netušila, že o mnoho let později se k tomuto tématu vrátím úplně jinou cestou, a to přes koučink a NLP. Ale teprve NLP mi poodhalilo, co se vlastně děje za oponou slov a jak funguje podvědomí i vnitřní dialog. Teprve díky NLP jsem pochopila, proč některá slova v nás rezonují a jiná znějí prázdně.

Slova jako neviditelný program

Od NLP výcviku si tedy více ve svém okolí všímám, jak jazyk lidí i vnitřní dialog kolem mě odráží to, co se v nich odehrává. Vybavila se mi například i situace z minulosti, kdy jsem připravovala studentku na opravnou maturitu z angličtiny. 

Když to není o znalostech, ale o víře v sebe

Věra byla sice dříč, ale jazyky jí nikdy moc nešly, což jsem si já sice nemyslela, ale ona to o sobě sama často tvrdila. Takže jsme přes prázdniny najely na intenzivní režim, a když už se jí v září opravný termín blížil, tak mi na jedné večerní hodině řekla: „Nemá to cenu, to jsem si radši mohla pořádně užít léto. Stejně to zase nedám.“

A jakoby najednou potemněla celá místnost a zaplnila se její depresí. Pamatuju si, že jsem se tenkrát musela rychle vzmužit a dodat jí energii a naději, abych rozptýlila tu její předem přijatou porážku.

Ale pamatuju si, že jsem se ji nesnažila utěšit anebo jí sáhodlouze vykládat, že to bude dobré, že se jí to určitě napodruhé podaří. Pamatuju si, že jsem se jí prostě jenom zeptala, jestli tomu co jsme právě probíraly, nerozumí anebo jestli má strach, že se jí ta opravka nepovede.

Úplně jsem viděla, jak to Věru dostalo a že začala nad tou otázkou přemýšlet. A pak řekla, že jí je to učivo vlastně jasné a že se jenom hodně bojí, že zamrzne a nebude si moc kvůli trémě na nic vzpomenout. Po tomhle uvědomění jsem si oddechla já jako lektorka, protože už to nebylo o angličtině, ale o víře v sebe a o překonání trémy a strachu z autorit.

Jakmile jsme spolu toto probraly, mohla jsem do hodin zařadit i jiné prvky, aby si zvykla na cizí prostředí a neznámé lidi. Věra nakonec tu maturitu dala. Zakopaný pes nebyl tedy v jejích znalostech, ale v tom, jak o sobě mluvila. Stačilo změnit vnitřní dialog.

Když jiná slova mění chování

O pár let později, to už jsem pracovala jako personalistka ve strojírenské společnosti, jsem zažila něco podobného, co si doteď jasně dokážu vybavit. Kolega, který pracoval v oddělení kvality a se kterým jsem často spolupracovala při tvorbě směrnic, právě procházel náročnou přípravu pro nadcházející audit.

O obědní pauze si mi postěžoval: „Je toho tak moc, že se to prostě nedá zvládnout. Asi se na to vykašlu, protože moji práci tady stejně nikdo neocení.“

Neodpověděla jsem mu, že se mýlí a ani jsem ho neutěšovala, že to bude dobré a že to určitě zvládne. Prostě jsem se ho zeptala: „A kdybys přesto věděl, že to někomu pomůže, udělal bys to?“

Petr tak na půl pusy zahučel, že jo, ale viděla jsem na něm, že mu to šrotuje v hlavě. Spustil se vnitřní dialog. Až do auditu zůstával v práci déle, i když ho nikdo k přesčasům nenutil. Prostě změnil způsob, jak o té situaci mluvil a tím se změnilo i jeho chování.

Když nový pohled otevře cestu dál

A pak si vybavuji ještě jeden silný moment z koučinku. Klientka za mnou přišla s tím, že stojí na místě a neví, jak dál. Když jsem se jí zeptala, co přesně pro ni znamená stát na místě, tak chvíli přemýšlela a pak odpověděla:

„Asi to, že nepostupuju.“

„A kdyby to místo nebylo překážkou, ale zastávkou?“ navrhla jsem.

Podívala se na mě a řekla: „Tak bych se tam mohla nadechnout.“

A najednou se změnilo všechno – její výraz ve tváři, ale taky držení těla a tón hlasu. Jak naše sezení pokračovalo, tak už to nebylo o stagnaci, ale o tom, že je připravená vykročit.

Z příběhů po vnitřní dialog

Všechny tyto situace mě dovedly k jednomu zásadnímu uvědomění, a sice že jazyk, který používáme, není jen způsob komunikace s druhými, ale i s námi samotnými. Někdy stačí pár slov, abychom změnili náladu, jiná slova nás dokáží zastavit anebo naopak nakopnout. A právě tehdy jsem si začala všímat, jakým tónem vlastně mluvím sama k sobě.

Vnitřní dialog: hlas, který řídí náš den

Možná jste si toho také všimli. Každý z nás má v hlavě hlas, který nás provází od rána do večera. Někdy nás povzbuzuje, jindy nás zase neúnavně kritizuje. A ať už si to uvědomujeme nebo ne, je to právě tento hlas, který formuje naši náladu, chování i výsledky.

Když si v nějaké stresové situaci sama pro sebe řeknu například „Musím to zvládnout,“ většinou cítím jakési napětí. Ale když větu zformuluji jinak a řeknu si místo toho třeba „Udělám to, jak nejlíp umím“, anebo „Zvládla jsem horší věci, zvládnu i tohle“, tak místo napětí cítím větší jistotu a klid. A všimla jsem si, že pak se mi i lépe dýchá, tělo se mi uvolní a začnu pracovat s větší lehkostí. Jako by ta věta ve mně otevřela prostor, ve kterém se z „musím“ stává „můžu“. Jako by se mi přepnul nějaký vnitřní program z tlaku na důvěru. 

A právě v tom je kouzlo jazyka, protože to, co si říkáme, vytváří naši vnitřní realitu. Čím víc jsem si všímala svého vnitřního dialogu, tím víc jsem si uvědomovala, že některé věty se ve mně doslova zabydlely. Některé mě posilovaly a jiné zase oslabovaly. A všechny měly jedno společné: opakováním získávaly sílu. A právě tady se přirozeně potkává jazyk, NLP i koučink.

Síla slov, která věříme

Afirmace stojí na podobném principu, se kterým pracuje i NLP. Je to princip vědomého používání jazyka a obrazu, který si vytváříme o sobě a o světě. Jejich smyslem ale není opakovat prázdné věty, nýbrž vytvořit v sobě takový stav, ve kterém jim skutečně věříme.

Pře lety mi kamarádka Markéta nadšeně vyprávěla o afirmacích. Řekla mi tehdy, že si mám napsat několik pozitivních vět na papír a každý den si je několikrát nahlas opakovat a k tomu si udělat nástěnku vizí – takzvaný vision board. Poslechla jsem ji, protože mě to přirozeně zaujalo a protože jsem chtěla ovlivnit, jak se mi věci dějí.

Všechno jsem tedy poctivě udělala, ale nic moc se nestalo ani nezměnilo. Zatímco Markétě, zdálo se mi, vše fungovalo dobře. Našla si novou práci v Kanadě, kam hrozně moc chtěla odcestovat, a tam si našla také nového přítele. A já jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že jí to funguje a mně ne.

Až později jsem pochopila, že rozdíl nebyl ani v papírech ani v obrázcích, ale v tom, že Markéta svým slovům skutečně věřila a neopakovala jen prázdné věty. Ona opravdu vycházela z vnitřního přesvědčení, že to, co říká, se také stane. A to je právě ten klíč. Afirmace opravdu nejsou žádná zaklínadla, ale fungují jen tehdy, když v nás rezonují s vnitřní jistotou, že to, co říkám, může být, a je, pravda. Zafungoval vnitřní dialog.

Francouzský psycholog, Émile Coué (1857-1926), považovaný za průkopníka autosugesce, a který s afirmacemi pracoval už před více než sto lety, ve své knize Self-Mastery Through Conscious Autosuggestion (1922) učil své pacienty pracovat s vnitřním jazykem pomocí jednoduché věty:

„Každý den, ve všech směrech, se mi daří stále lépe a lépe.“

Nešlo ale o mechanickou formuli, kterou by měl člověk bezmyšlenkovitě opakovat. Šlo mu o způsob, jak posílit vnitřní přesvědčení, protože účinek slov vzniká spojením vědomého záměru a emočního prožitku. A s emočními prožitky pracuje také NLP. 

Toto podobně vyjadřuje i rakouský neurolog, psychiatr a zakladatel logoterapie Viktor E. Frankl (1905-1997), když ve své knize Man´s Search for Meaning (1959) píše:

„Mezi podnětem a reakcí je prostor. A v tomto prostoru je naše svoboda a síla volby.“

A je to právě jazyk, který nám pomáhá tento prostor rozpoznat a vědomě ho využít. Slova, která k sobě volíme, jsou často tím jediným rozdílem mezi tím, jestli se zacyklíme v pochybnostech, anebo vykročíme k nové zkušenosti. 

Malá změna ve větě, velká změna v životě

Když se ohlédnu zpět na všechny ty příběhy, které se mi v životě staly, studentku Věru, kolegu Petra, klientu z koučinku i mě v porovnání s Markétou, tak vidím, že je spojuje jedna společná věc. Všude jde jen o pár slov. A je to jen jinak položená otázka nebo věta, která vyvolá jiný úhel pohledu a jinou reakci.

Z tohoto vidíme, že jazyk není vůbec neutrální a že každá věta vytváří rámec, ve kterém se pohybujeme. Mnohdy stačí změnit jen jedno slovo a změní se celý svět kolem nás. Jak řekl během své přednášky na Královské kolegii chirurgů v roce 1923 britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu, Rudyard Kipling (1865-1936): „Slova jsou nejmocnější drogy, které lidstvo používá.“ (později publikováno ve sbírce jeho projevů A Book of Words: Selections from Speeches and Addresses, 1928).

Možná i vy sami občas zažíváte svůj vnitřní dialog:
„Nezvládnu to.“
„Nemám na to.“
„Zase jsem to pokazil.“

A možná právě teď nastal čas začít k sobě mluvit jinak, změnit vnitřní dialog a naučit se jazyk, který vás posiluje místo toho, aby vás srážel. Tento jiný jazyk vám pomůže najít vnitřní klid, důvěru a sílu. Změna jazyka přitom ale neznamená přetvářku ani popírání skutečnosti. Jde jen o to, aby jazyk pracoval pro vás a ne proti vám. Možná sami zjistíte, že malou změnou z pouhého „musím“ na „můžu“ nebo „chci“, dokážete sami ovlivnit celý svůj den. Každé slovo je totiž volba a každá volba nás formuje.

A právě v tomto spočívá podstata NLP. Nejde jen o jazyk samotný, ale o vnitřní prožitek, který za slovy stojí. Jde o to, co cítíme, když něco vyslovíme nebo si to jen vybavíme. Jde o to, jak tomu věříme a jak to v našem podvědomí rezonuje. Když změníme způsob, jak k sobě mluvíme, začneme měnit i to, jak se cítíme, jak jednáme a jak žijeme. Změníme vnitřní dialog. 

Pokud cítíte, že byste se v tom chtěli posunout dál, přijďte na moje NLP sezení. Společně objevíme, jak rozpoznat jazyk, kterým sami sobě bráníte, a nahradíme ho jazykem, který vás podporuje. Protože jakmile se naučíte promlouvat se sebou jinak, brzy uvidíte, že jinak vám začne odpovídat i svět kolem vás. 

Napište mi a domluvme si sezení. Budete mít možnost sami na sobě zažít, že skutečná změna může sice začít jedním slovem, ale teprve změna vašeho vnitřního nastavení promění to, jak jednáte, jaké vztahy vytváříte a jaké výsledky budete mít.
Tak se ozvěte, těším se na vás ☺

Pomáhejte lidem i vy a staňte se elitním koučem!