Perfekcionismus – skrytá díra v luxusním kabátě
Perfekcionismus vypadá na první pohled jako ctnost. Je tomu ale opravdu tak? Co se ve skutečnosti skrývá pod povrchem dokonalosti? A jaký vliv perfekcionismus má na náš vlastní osobní růst? Opravdu nám prospívá? A pokud ne, dá se vůbec s perfekcionismem pracovat?
„Jaká je Vaše silná stránka?“
– Jsem perfekcionista!
Toto je velmi častá odpověď na otázku, se kterou jste se i vy možná už někdy setkali. Já rozhodně velmi často, protože jako personalistka se kandidátů na pohovorech na jejich silné stránky ptám.
Ti zběhlejší takto odpovídají na otázku: „A jaké jsou Vaše slabé stránky?“, protože vědí, že nesmí jako slabinu uvést negativní odpověď, ale odpověď, která jim neublíží a se kterou v očích personalisty získají ještě větší kredit, než kdyby se narovinu přiznali, že jsou lajdáci, že nedotahují zadané úkoly do konce, že na ně mnohdy zapomínají a vlastně si na nich nedávají nijak extra záležet.
Hlavní přece je, že úkoly budou hotové, i když průměrně, klidně podprůměrně, možná i halabala, ale hlavně stále „dostatečně“, aby jim šéf nemohl (moc) vynadat. Ale náš uchazeč o práci je superman.
On je přece perfekcionista. On má vše a vždy hotovo tip ťop. Bez chybičky. Do nejmenšího detailu. Vymazlené. Vytuněné. Často k této odpovědi na své slabiny tito kandidáti s úsměvem na vysvětlenou dodávají, že jsou zkrátka perfekcionisti proto, protože mají vnitřní nutkání daný úkol dotáhnout k dokonalosti, a tak je snad jasné a přijatelné, že nad zadaným úkolem tráví více času, než je nutné.
A tato slabina (čas strávený nad úkolem) je – anebo by měla být – omluvitelná. Koneckonců, kdo z nás si nepřeje dokonale provedené úkoly? Kdo z nás nedychtí po dokonalosti? Po pochvale?
Kandidáti tak doufají, že personalistu obalamutí a on uvidí v této odpovědi jejich zápal pro práci a jejich 100% nasazení. Pokud je ovšem zběhlejší personalista, je pro něj tato odpověď spíše varovným signálem než poskytnutím kandidátovi okamžité vstupenky pro nástup do firmy.
Tak jak to vlastně s tím perfekcionismem je?
Při mém nedávném koučovacím sezení jsme se na toto téma s klientkou dostaly. Klientka je moje kolegyně a kamarádka z bývalé práce. Pracuje jako asistentka pana ředitele, který je sám o sobě hodně náročný byznysman.
„Eriko, Vy jste tak pečlivá!“ „Eriko, Vy v práci snad spíte.“ „Eriko, co bych bez Vás dělal!“ „Eriko, ty podklady jsou výborné.“ „Eriko….“
Jenže Erika je ve skutečnosti vystresovaná, vyčerpaná a dělá pro šéfa první poslední, jen aby uspokojila jeho ctižádostivost a ona sama se vyhnula kritice, ztrapnění, selhání, pocitu zklamání a viny. Že to končívá pláčem a vyhořením si určitě dovedete představit. A možná se s touto situací dovede také velmi dobře ztotožnit.
Odkud vlastně touha po dokonalosti pramení?
Erika za mnou přišla s cílem, který sama nejdříve definovala tak, že potřebuje být víc v klidu, a že se potřebuje zbavit toho velkého stresu, který zažívá v práci. Rozklíčovat skutečnou příčinu Eričina stresu se nám při sezení nakonec povedlo. Ano, Erika je opravdu v neskutečném stresu. Má totiž velmi náročného šéfa a ona má potřebu mu odevzdávat úkoly vypracované na jedničku. Proč na jedničku? Nestačilo by vypracovat je na dvojku? Nebo klidně na dva mínus?
„No to v žádném případě!“ odvětila zhrozena.
Věc se totiž má tak, že Erika přece nesmí selhat. Bojí se šéfa. Bojí se, že jí vynadá a že se k ní už nebude chovat hezky. A že na ni bude možná i křičet. A že ona pak ve výsledku ztratí práci. Co ale vězí za tím vším? Co se ukrývá hlouběji pod povrchem?
Erika má čtyři sourozence, se kterými musela v dětství o pozornost i lásku rodičů docela soupeřit. Její touha po přijetí v ní tak vybudovala silnou potřebu po dokonalosti, protože zkušeností zjistila, že když něco udělala „na jedničku“, tak pozornost od rodičů získala. Dostalo se jí pochvaly, pohlazení, uznání. Měla pocit vítěze. Když něco ale dokonalé nebylo, zůstalo to bez povšimnutí a bez zbytečného „povyku“. Bingo – Erika nechce být ignorována. Nechce zažívat pocit, že „není dost dobrá“, že si nezaslouží lásku a přijetí.
Neviditelná klec
A takto nabyté vzorce chování ohledně soupeření o pozornost se svými sourozenci v dětství pak Eriku provázely i v dospívání na střední škole a nadále v dospělosti i teď v práci. Jenomže perfekcionismus jako způsob pro získání lásky, ocenění, uznání, přijetí anebo bezpečí je jako neviditelná klec. Snažíte se dosáhnout ideálního stavu, ale ono to nejde. A nejde to proto, že vám v tom brání neviditelné mříže nemožného, protože jak řekl legendární americký trenér amerického fotbalu, Vince Lombardi (1913 – 1970) „Dokonalost není dosažitelná.“ Vince Lombardi k tomu ještě dodal: „Ale když se za ní budeme hnát, dosáhneme excelence.“
Perfekcionismus paralyzuje růst
Co tím trenér Lombardi myslel, když takto promlouval ke svému fotbalovému týmu? Je jeho výrok motivační anebo spíše depresivní?
Dokonalost není reálně možné dosáhnout. Je to pouhá iluze, protože všichni jsme jenom lidé a nikdo z nás není bezchybný. Každý z nás někdy dělá chyby, a to je naprosto přirozené. Ani zdánlivě dokonalí a úspěšní lidé nejsou bezchybní. Naopak, cesta k jejich úspěchu byla většinou dlážděna pády, škobrtnutími a neúspěchy. Chyby a nedokonalosti jsou zkrátka faktory, které nemůžeme vždy ovlivnit. Z tohoto pohledu je Lombardiho výrok jistě spíše depresivní.
Co povzbuzuje růst?
Ale pak přichází druhá část Lombardiho citátu, která znamená, že snahou o dokonalost rosteme. Když si tedy stanovíme vysoký standard a nespokojíme se s průměrností a snažíme se být nejlepší verzí sebe sama, tak dosáhneme vynikajícího výsledku, tedy excelence. Není to sice dokonalost, protože ta je nedosažitelná, ale i tak máme „v rukou“ výsledek velice vysoké úrovně kvality.
Z tohoto pohledu je tedy Lombardiho výrok navýše pozitivní a motivující. „Nevzdávej to!“ „Don´t give up!“
Klíčové uvědomění
Erika si v rámci našeho sezení uvědomila, že ona sama nemusí být perfektní, aby měla u šéfa nějakou „hodnotu“. Uvědomila si, že její hodnota spočívá v její odvaze růst, učit se a snažit se. Přišla si na to, že pro ni je nejlepší nehrotit úkoly „do krve“, protože pak pro ni nastává stádium vyčerpání. Přišla si na to, že místo „perfektních“ úkolů stačí odevzdávat úkoly „dost dobré“.
Uvědomila si, že tu nejde o pocit šéfa, ale o její vlastní pocit. Na případnou negativní reakci šéfa jsme se zaměřily v následujícím sezení. V praxi se však nakonec ukázalo, že šéf si ani nevšiml rozdílu mezi 100% a 80% „perfektností“ odevzdané práce, a i tak je s výkonem Eriky nadále spokojen. Erika se snaží udržovat si tento svůj nově nalezený postoj.
Jak jsme dosáhly změny?
Při sezení jsem s Erikou použila techniku tří rádců, která jí pomohla v tom, že se na svoje limitující přesvědčení (strach z neúspěchu u šéfa) podívala z různých úhlů pohledu. Erika je velmi vnímavý člověk a velmi rychle se dostala do „pohádkového“ světa, který jí pomohl uvolnit se a pracovat s podvědomím.
Následně jsme si spolu nakreslily analytické kolo, kde si Erika sama přišla na to, že si bude zapisovat svoje úspěchy, že bude pracovat s pojmem „jedna mínus“ namísto „jedna s hvězdou“, že si řekne o podporu, když se bude cítit ve stresu, že si napíše na „nástěnku“ u sebe v kanceláři klíčová slova a citáty typu:
Chybovat je lidské“/“Nikdo není dokonalý“/“Jsem dost dobrá“/“Zasloužím si pochvalu, lásku a pozornost v každé situaci“, aby je měla stále na očích, že bude myslet více pozitivně – místo „Co když udělám chybu?“ si řekne „Co se naučím, když to udělám takto?“, a že využije techniku „časového limitu“ a nebude nad úkoly trávit více času.
Konec sezení jsme ukončily afirmací, kterou si Erika bude opakovat každé ráno, jak vstane:
„Dělám to nejlepší, co mohu a to stačí. Mohu být nedokonalá a vím, že i tak jsem dost dobrá. Moje hodnota nezávisí na dokonalosti. Rostu tím, že se posouvám vpřed. Růst je cennější než iluze dokonalosti. Rostu a tím jsem úspěšná. Ničeho se nebojím a nic mě nezastaví. Jsem úspěšná a mám všechnu pozornost a lásku.“
A jak dál?
Možná to také znáš a možná jsi si tím také prošel/prošla. Můžeš mi napsat do komentáře svoji vlastní zkušenost, jak perfekcionismus ovlivňuje tvůj život.
Pojďme se spolu vydat na cestu růstu! Největší síla není v tom být dokonalý, ale v tom být skutečný!
Související Příspěvky
