Když se z učně stává mistr aneb mocný nástroj jménem koučování
Když se z učně stává mistr aneb mocný nástroj jménem koučování
Koučování mi pomohlo najít samu sebe. Tento článek je o tom, jak jsem díky koučinku změnila celý svůj život a šla do výzev, o kterých bych kdysi pochybovala.
Moment, kdy se člověk zlomí
Pamatuju si to jako by to bylo dneska. Přicházím domů z práce, do svého malého bytu, útočiště, kam za mnou nikdo nemůže. Stejný scénář jako již několikátý den za sebou. V práci bylo vše tak, jako vždy. Nasadila jsem si masku a nikdo nic nepoznal. Ano, ta stále usměvavá Sandra, která si užívá život na plno, kterou nic netrápí.
Opak byl ale pravdou.
V ten moment jsem věděla, že to není jen špatný den nebo krize, která odejde stejně tak jako přišla. Bylo to vyústění vztahu, který mě plíživě rozkládal. Vztahu s manipulátorem, který mě dostal na kolena. Doslova.
Když žijete s člověkem, který s vámi manipuluje, začne se z vás stávat někdo jiný. Zpochybňujete každý svůj pocit, každou myšlenku, každý svůj krok. Přestanete věřit sami sobě. K mým nejvetším úspěchům v životě rozhodně řadím to, že jsem dokázala od takového člověka odejít. Bohužel ani to nebyla záruka klidu. Manipulátoři se totiž jen tak nesmíří s tím, že jste je opustili. A vy na konci toho všeho přemýšlíte nad tím, že si změníte telefonní číslo a založíte novou emailovou adresu.
Vidím to před očima, stojím v kuchyni, mám na sobě růžové triko a džínovou sukni. Svážím se ještě takto oblečená na kolena k zemi a jen abych nezačala řvát z plných plic, drásám to růžové triko u spodního lemu a potichu vzlykám. I když jsem si to uvědomovala už předtím, právě v tuto chvíli vím, že s tím musím opravdu něco dělat.
„Tímhle stylem skončím na antidepresivech“, říkám si pro sebe. Na což mě upozornila i psycholožka, u níž jsem vyhledala pomoc před pár dny. A což taky byla jediná užitečná informace, kterou jsem si z celého sezení mohla vzít. Ovšem braní léků na uklidnění jsem podlehnout nechtěla, rozhodně ne do té doby, pokud by nebylo jiného zbytí. Vzmátořím se a přemýslím. „Jaké mám možnosti“? Moc dobře jsem věděla, co nechci.
Ale co jsem vlastně ve skutečnosti chtěla? Najednou mi to došlo. Ta „paní“ z videí na TikToku…
Koučování na vlastní kůži: Když se chytíte záchranného kruhu
Šla jsem na její profil, chvíli váhala a pak jsem jí napsala. Ani jsem nevěděla, čím konkrétně se zabývá. Znala jsem pouze její motivační videa, videa, která měla přesah nebo videa, u kterých jste se měli pouze zamyslet nad jejími slovy. To bylo vše.
Napsala jsem jí, zda se zabývá koučováním, a pokud ano, zda přijímá lidi. Tehdy jsem ani nevěděla, zda mi odpoví. Je to běžná praxe na sociálních sítích, proč by tomu mělo být teď jinak, říkala jsem si. A ona odepsala dvakrát ano! Během pár dní jsme se „sešly“ online a řekly si víc. Na konci tohoto seznámení jsme si domluvily termín prvního sezení. A já věděla, že tohle je to ono.
Celé to nedávalo smysl, oslovila jsem úplně cizí ženu zabývající se koučováním, o které jsem nevěděla prachsprostě nic. Rozhodně to byl ale osud. A tak loni v září začala ta pravá jízda.
Jak mi koučování obrátilo život vzhůru nohama
Když máte v životě spoustu bolesti a nevíte kudy kam, je prvních pár sezení v koučování opravdu náročných (ne že by ta další nebyla náročná, vždycky můžete narazit na něco, co vás opravdu zabolí, ale tak nějak s tím už dokážete pracovat). Během prvního sezení jsem se seznámila s kruhem života, kdy přišlo spoustu uvědomění.
Dokud totiž život nežijete, ale jen přežíváte, ani si neuvědomujete, jak dobrý nebo špatný to v určitých oblastech máte. Když vás ale někdo „donutí“ nad tím skutečně přemýšlet a říct to nahlas, najednou dojdete k AHA momentům a vy si říkáte „sakra, to jsem nevěděl/a“.
I přes to, jak moc byla další sezení v koučování náročná a bolestivá, byla také hluboká a transformační. Bylo to tak osvobozující.
Nebylo to pouhé povídání si o problémech, byl to proces, který mi začal ukazovat, kdo opravdu jsem, kdo je pod tou vrstvou strachu, naučených vzorců a očekávání druhých. Koučování postupně odhaloval moji ztracenou identitu díky práci s mými vnitřními (často limitujícími) přesvědčeními.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak velkou moc mají nevyslovené myšlenky? Ve chvíli, kdy mě koučka vedla hlubšími otázkami, začalo mi docházet, že jsem žila podle vzorců, které vznikaly v momentech, kdy jsem byla zranitelná. Až v koučování jsem pochopila, že tyto vzorce nejsou moje, že je můžu přepsat.
Bylo pro mě fascinující sledovat, co se ve mě odehrává. Vše, co jsem celé ty roky považovala za pravdu, ztarácelo na síle. Koučka se mě ptala na věci, nad kterými jsem nikdy nepřemýšlela.
„Komu ta myšlenka vůbec patří?“
„Kdy jsi ji uvěřila poprvé?“
„Kdo bys byla, kdybys této myšlence přestala dávat autoritu?“
„Jak by vypadal tvůj život, když bys přestala věřit tomu, že už nemusíš žít podle přejatých vzorců?“
Někdy jsem odpověď nevěděla, někdy mi naopak má odpověď stáhla žaludek. Tak či tak to znamenalo jediné – posun. A koučování je o posunu – o posunu zpět k sobě samé.
Klíčovou částí celého procesu transformace koučování je přerámování. Koučka mě učila vidět rozdíl mezi tím, co dělám a tím, kdo doopravdy jsem. Začala jsem vnímat rozdíl mezi naučenými reakcemi a mojí skutečnou identitou.
Koučování není o nesmyslných návodech
Právě v tom je transformační koučování tak odlišné od všeho ostatního. Netlačí vás žít podle nějakých nesmyslných návodů nebo metod. Jeho síla spočívá v tom, že vás navrací zpět k vašemu pravému já.
Jedno z nejsilnějších uvědomění přišlo ve chvíli, kdy mi koučka položila otázku, která se mi v ten okamžik zaryla pod kůži: „Kdy naposledy jsi byla opravdu sama sebou?“
A já nevěděla… Bylo ticho, snažila jsem se rozpomenout, vybavit si alespoň nějaké situace. Koučka byla nekompromisní. Jemně, ale přesto syrově, šla rovnou k jádru. A to bylo to, co jsem potřebovala, ne nějaké poplácání po zádech.
Pokládala mi otázky, které ve skutečnosti chce slyšet málokdo. Protože pokud najdete odpovědi, už není na koho ukázat prstem. S pravdou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost za svůj vlastní život.
„Komu se pořád snažíš dokázat, že jsi dost?“
„Jak dlouho ještě chceš žít podle toho, co se od tebe očekává?“
„Kterou část sebe jsi musela potlačit, aby tě druzí přijali?“
Jak mi pokládala další a další otázky, já přicházela na odpovědi, odpovědi, které mi otevřely oči. Uvědomila jsem si, že skoro celý život jsem se snažila furt někomu zavděčit. Žila jsem podle scénáře, který nebyl můj. A s tímto uvědoměním se zrodilo mé nové já. Nebo se našlo to staré, které bylo jen po ty roky schované?
Najednou jsem nemusela být tou ženou, která všechno zvládne sama, všechno vydrží, protože tak to přece u nás v rodině chodilo po několik generací. Víte, co mi přineslo jednu z největších sil, co jsem kdy pocítila? Ukázat slabost. Paradox, že?
Také jsem si začala dovolovat říkat to, co si myslím. Ne to, co se „hodí“. V tom jsem našla nesmírnou úlevu.
Když se z klientky stává koučka
Dneska vidím, že v tom byla asi ta největší změna. Jakmile jsem si dovolila projevit slabost a svůj názor, dokázala jsem projevit opravdovost. Byla jsem tím vším doslova fascinovaná, fascinovaná tím, jak se měním, jak dokážu reagovat, mluvit přemýšlet, cítít.
I přesto, že mám stále svou koučku, chtěla jsem víc. A tak přišel moment, kdy já sama jsem se přihlásila do výcviku koučování. Ne proto, že bych měla vše vyřešené. Ne proto, abych byla ta, co „radí“. Chci být inspirací pro ostatní, chci k této transformaci pomoci i jiným.
Jsme téměř na konci. Poznala jsem tolik úžasných a inspirativních lidí. Pomalu se seznamuji s koučováním, měla jsem tu čest mít již několik sezení s různými lidmi. Jedna z klientek mi několikrát projevila ohromnou vděčnost a mně se rozlilo horko v hrudníku. To byl první okamžik, kdy jsem si říkala: „jo, přesně pro tenhle pocit to chci dělat“. Pocit, kdy víte, že někoho vedete na jeho cestě za lepší životem, za lepším já.
A víte, jak poznáte, že to, co děláte, je přesně to pro vás? Tak, že ani na sekundu nezaváháte, jestli je to správně. Ani na sekundu nezalitujete jediný koruny, kterou jste do toho investovali. Ať už se to týká čehokoli…
Související Příspěvky
