Smysl života. Kde ho hledat a nečekaně najít?
Smysl života. Kde ho hledat a nečekaně najít?
Je všeobecně známo, že každý úspěšný člověk potřebuje svého kouče. Také se říká, že i sám kouč potřebuje svého kouče. A to i ten, který je teprve v začátcích. Proč? Protože potřebuje vidět další cesty, jak pomoci svým klientům. Měl by se naučit další techniky? Měl by mít další znalosti a s nimi přicházející dovednosti? Já si rozhodně stojím za tím, že ano. Proto mám svoji koučku, se kterou se pravidelně stýkám a která mi pomohla přijít si na nejedno silné uvědomění.
Ptáte se, co všechno se může stát, když půjdete na sezení s koučkou nebo koučem? Tak například si můžete najít smysl života a hnací motor stejně jako já. A protože chci, abyste zažili sílu koučinku už nyní na těchto řádcích, podělím se s vámi o mé nalezení smyslu života. Věřím, že po přečtení tohoto článku budete chtít zažít to, co já.
A jdeme na to!
Na sezení jsem přišla s cílem najít si svůj hnací motor. Jasně, chci být úspěšnou a vyhledávanou koučkou, pomáhat lidem, chci ale také mít nějaký smysl, vyšší záměr. Ne dělat koučink, protože to je teď in. Moje koučka mě přivítá na našem online sezení. „Ahoj Gábi, jak se dneska máš? S jakým tématem přicházíš?“
Hbitě odpovídám: „Ahoj Leni, mám se skvěle. Dnes bych se chtěla zaměřit na to, že chci být úspěšnou koučkou a mít svůj hnací motor.“ Po této větě se sezení rozbíhá na plné obrátky. Lenka mě provádí procesem a já se jí s důvěrou svěřuji. Vím, že jsem v bezpečném prostředí a nikdo mě nebude soudit ať už řeknu cokoli.
Za pomoci svých myšlenek mapuji a urovnávám svoji realitu. Kde jsem teď, co teď dělám pro to, abych byla úspěšnou koučkou, jakou mám motivaci. Zamýšlím se nad tím, co by tak mohlo být mým smyslem života. Hledám možnosti, snažím se pátrat ve své mysli.
Naše mysl je záhadná, záludná a naprosto účelně má své limity. Například vytěsňuje špatné vzpomínky, chrání nás v nekomfortu či nám zabraňuje udělat něco, co by nás z tohoto komfortu mohlo vyhodit – třeba si jít zacvičit.
A můj mozek začíná stagnovat. V tu chvíli přichází na scénu opět moje koučka. „Zkusíme se na to podívat trošku jinak. Představ si, že už jsi ta koučka, seš úspěšná, každý den koučuješ a tím vlastně pomáháš všem těm lidem. Když si tohle představíš, kdy to je?“ Zavírám oči, vnořím se do své mysli a nechávám si přivolat tuto představu. Zvolna odpovídám: „Je to květen roku 2025.“
Bezpečné prostředí, kde najdeme odpovědi i smysl života
„Kde to je? Jak to tam vypadá?“ ptá se mě Lenka. „Je to v mé koučovně, kde sedíme já a klienti. Je to taková větší místnost, jsou tam křesílka a mezi nimi je stoleček. Na jedné straně je stůl s počítačem a kancelářskými potřebami, vedle je malá knihovnička, kde mám různé knížky. A je tam také buď stoleček nebo komoda, na které je kávovar, voda a konvice na čaj. Na zdi jsou plakáty, obrazy s cestou, horami, mořem.
Kde to jde jsou zelené květiny, takže to umocňuje celý pocit klidu, té oázy uprostřed ruchu. A samozřejmě je tam okno, aby tam proudilo denní světlo.“ Všechno to vidím reálně před sebou, jako bych tam opravdu už byla. Lenka mi jemným hlasem pokládá další a další otázky, které slyším jakoby z dálky, a já se nořím hlouběji a hlouběji do svého nitra. „Co tam cítíš?“ přichází jedna z otázek.
Zasněně odpovídám: „Klid, důvěru, pozitivní naladění, protože jak tam svítí to sluníčko, jsou tam ty cesty na stěnách, obrazy, jsou tam krásné kytky, tak je to prostě takový klidný a bezpečný. A vlastně cítím tam spoustu emocí, které tam hrají společně s těmi klienty.“ Všechny ty emoce vnímám hluboko v sobě a na tváři mi hraje mírný spokojený úsměv. Najednou si uvědomím, že tohle je moje cesta, po které mám jít. Úsměv se mi více prohloubí a celé mé tělo křičí: „To je ten směr! Tudy chci jít!“
„Co potřebují ty klienti, aby se mohli posunout, aby jim to nějakým způsobem opravdu pomohlo?“ V duchu si promýšlím odpověď. „Ti klienti, kteří se rozhodnou něco ve svém životě změnit, určitě potřebují podporu ve svých rozhodnutích. Chtějí podpořit i ve chvílích, kdy jim něco nevyjde podle jejich představ.
Potřebují najít sami sebe a vůli, že když se něco nepovede, zvednou se a půjdou hledat další možnosti. I třeba s mojí pomocí. A u mě vědí, že já je rozhodně nebudu soudit za jejich rozhodnutí. Ne. Já jsem jejich parťák do nepohody, mně můžou důvěřovat a svěřit se naprosto se vším. Ví, že tady pro ně budu, dokud mě budou potřebovat.“ V duchu si pokládám otázku, zda by tohle mohl být můj smysl života.
Lenka se na mě vstřícně, a tak trochu vědoucně usmívá a pokládá mi další otázku: „Jaké jejich povahové vlastnosti by jim mohly pomoct?“ Nyní se musím trochu více zamyslet. Nikdo na mě nespěchá, vím, že na to mám prostor a můžu v klidu odpovědět. Žádná odpověď není špatně. „Rozhodně potřebují:
- Mít ochotu a vůli něco dělat se svojí současnou situací.
- Chtějí hledat možnosti a řešení.
- Jsou ochotní na sobě pracovat a nacházet v sobě odpovědi.
- A určitě chtějí využít možností, které se jim naskytují.“
Zaslouží si každý druhou šanci?
„Jaké přesvědčení tebe vlastně vede k tomu pomáhat lidem?“ Hlavou mi projedou veškerá zaměstnání, která jsem dosud vykonávala. S překvapením zjišťuji, že v každém jednotlivém z nich jsem vlastně nějakým způsobem pomáhala lidem. Ať už to bylo při výběru bot a oblečení nebo s bankovními produkty.
Vzápětí si uvědomím, že mě to vlastně vždy bavilo. A přicházím také na to, že tohle je moje poslání.
„Přesvědčení, že nikdo nemá zůstat bez pomoci. Každý si totiž zaslouží nějak podpořit. Věřím v to, že téměř každý člověk si zaslouží nějakou druhou šanci. A věřím také v to, že když jsou lidi, kteří se sebou chtějí něco udělat, tak si prostě zaslouží, aby tady pro ně byl někdo, kdo je bude podporovat, kdo je bude chválit a kdo je podrží,“ říkám.
„Díky mně se naučí i přijmout tu zodpovědnost sami za sebe, za svoje činy, za svoje úspěchy a někdy bohužel i neúspěchy. Ale to k životu patří. Jenže díky tomu, že tu pro ně budu, tak je můžu podpořit, společně najdeme další možnosti, které dosud oni neviděli, a tím pádem se můžou zase vyšvihnout zpátky do sedla.„
A jednoho dne také najdou svůj smysl života. V tohle já věřím, protože to má smysl. A že, ačkoliv třeba to ty lidi neví a možná tomu nyní nevěří, že by jim něco takového mohlo pomoct, tak vím, že ano. Jsem prostě někdo, jehož posláním a naplněním je pomáhat druhým lidem. A jsem vlastně takovou berlou a mám k tomu úplně ty nejlepší předpoklady, které můžu mít.
Najednou přichází otázka, která mnou projede od hlavy až k patě. A já ji v sobě nechávám rezonovat. „Jaký vyšší záměr nebo vyšší smysl tedy má tahle tvoje práce?“ Vždycky jsem měla hlavu plnou obrazů a není tomu dnes jinak. Po položení otázky se mi velmi rychle ukáže obrázek, který uhodil hřebíček na hlavičku. S úsměvem odpovídám:
„Vlastně jako úplně první, co se mi teď vybavilo, je otisk boty v písku. Takový otisk, který já zanechám v těch lidech. Že jim prostě pomůžu, nějakým způsobem je změním. A to je ten můj vyšší záměr. Pomoct těm lidem a zanechat v nich tu změnu, to, že jsem je mohla podpořit a být tu pro ně.“ Ještě chvíli se zamýšlím a pak to přijde. Jako blesk z čistého nebe.
„Chci tu být pro lidi, kteří by chtěli takhle pomoci, ale nemůžou si to dovolit. Nebo třeba neví, že by jim koučink mohl změnit život. Chtěla bych pomáhat i těm, kteří se dostali na úplné dno svých možností, kteří například i skončili bez domova. Protože to se může stát každému z nás. A může se to stát jako lusknutím prstu.“
Úplně cítím, jak mnou projíždí vlna, tak silné pozitivní emoce, až se mi vhrnou slzy do očí. Na rukou a po celém těle pociťuji příjemnou husí kůži. Celé mé tělo se naplňuje radostí. A já si jsem jistá, že to je ono. To je můj smysl života.
V těchto svých vysokých emocích zachytím Lenčin hlas: „Zkus si teď na chvíli zavřít oči, uvolni svoje tělo, svoji mysl a nech svoje podvědomí, ať ti pošle nějaký symbol, který by ti vlastně s tímhle tím tvým vyšším záměrem, s tím tvým vyšším smyslem mohl pomoci. Co to je?“
Symbol, který mě provází…
„Nekonečno. To znamínko, položená osmička, i vlastně jako celkový nekonečno vesmíru. Vnímám to jako ten otisk, jako něco, co po mně zůstane. A že ten jeden otisk u jednoho člověka způsobí, že se otiskne do dalších a dalších lidí.
Protože i kdyby jeden člověk řekl druhému, co se mu na sezení se mnou stalo a jaké změny to u něj vyvolalo, tak se stane, že ten druhý člověk to uvidí a bude to chtít taky. A pak se to bude nabalovat až do nekonečna, do toho vesmíru. Přijde mi to jako záře slunce, která se rozšiřuje do všech směrů okolo mě.“
Následuje další sled otázek, které mě vedou s mým symbolem, s mým poznáním, s mým smyslem dál a dál. Cítím, že symbol je ve mně, jsem jeho součástí. Jsem totiž člověk, který donekonečna pomáhá a naplňuje ho to. Není to jen prázdná fráze. Ne. Tohle je totiž mojí součástí, mým posláním, pro tohle jsem se zrodila.
Dokážu lidi kolem sebe podporovat, vyzdvihnout je a pozitivně naladit. Vím, že to chci dělat na nejvyšší a nejlepší možnou míru. A to, že chci a budu pomáhat lidem, kteří si sáhli na dno, mě naplňuje do morku kostí a ukazuje směr, jakým jít. Můj smysl života.
Smysl života…
Jak ho poznat? Rozvibruje se vám celé tělo, někomu se vženou slzy do očí, jinému naskočí příjemná husí kůže, jiný se zase usmívá od ucha k uchu jako blázen. Celým tělem, srdcem a duší víte, že to je prostě ono. Mimochodem už jen při psaní těchto řádků mi po tvářích kanou slzy radosti a pociťuji naprosté štěstí. A to je ono! To je smysl života!
Chtěli byste zažít to, co já? Vědět, že máte místo, kde se můžete naplno a s důvěrou otevřít, nikdo vás nebude soudit, naopak vás bude podporovat v posunu vpřed? Chcete si také najít svůj smysl života? To ráda slyším! Tak si vyberte svého kouče, důvěřujte procesu a věřte, že změny uvidíte již po prvním sezení.
Související Příspěvky
