Úzkost

Jak úzkost vypadá zevnitř

Strach je adresný. Bojíte se toho psa, té zkoušky, toho telefonátu — a když nebezpečí odejde, odejde s ním i strach. Úzkost adresu obvykle nemá. Je to napětí, které tam prostě je: po probuzení dřív, než si člověk vzpomene proč, v deset dopoledne uprostřed běžné práce, v posteli, když se den dávno vypnul a hlava ne.

Nejdřív se ohlásí tělo. Sevřený hrudník. Dech, který jde jen do horní části plic. Ztuhlá ramena, stažený žaludek, ruce, které se nedají nechat v klidu. K tomu neklid, jenž nemá kam jít — člověk vstane, přerovná polici, znovu si sedne. Pozornost se přitom zúží: z celého dne zbude ta jedna věc, která by se mohla pokazit.

A tady je druhý rozdíl, který stojí za zapamatování: úzkost míří dopředu. Netýká se toho, co je, ale toho, co by mohlo přijít. Proto s ní nepohne argument z přítomnosti. Věta „vždyť je všechno v pořádku“ nefunguje, protože o přítomnost úzkosti vůbec nejde. Odtud pramení popisy jako „nevím, co mi je, ale něco visí ve vzduchu“. Není to nešikovné vyjádření. Je to poctivý popis stavu, který skutečně žádný předmět nemá.

Nejlépe se úzkost pozná na tom, co s ní člověk začne dělat. Odloží e-mail. Nezavolá. Přeloží schůzku. Řekne, že si to ještě promyslí. Každé takové rozhodnutí přinese okamžitou úlevu — a přesně tou úlevou se úzkost učí, že se vyplatila. Příště přijde o něco silnější a o něco dřív.

Co úzkost udržuje

Vyhýbání je hlavní motor. Funguje tak spolehlivě, že si ho člověk nepřizná, protože se dá vždycky obhájit rozumným důvodem. Nebyl vhodný čas. Chtěla jsem si to připravit lépe. Ještě mi chyběly podklady. Krátkodobě je to pravda, dlouhodobě je to smyčka: čím méně věcí člověk vyzkouší, tím méně důkazů má, že to jde — a tím větší je napětí před dalším pokusem.

Druhý motor je řeč v hlavě. Úzkostné myšlení má rozeznatelný tvar: pracuje s „co když“, skáče rovnou na nejhorší konec a mezi krokem a katastrofou nedělá zastávky. „Co když se zeptají na čísla“ — „nebudu to vědět“ — „poznají, že na to nemám“ — „přijdu o zakázku“. Čtyři skoky za dvě sekundy a žádný z nich ověřený. Jak tenhle hlas rozpoznat a přeformulovat, rozebírá heslo vnitřní dialog.

Třetí je stav těla. Nevyspalý, přetažený a dlouho nezastavený člověk vyhodnocuje běžné podněty jako hrozby, protože je mimo pásmo, ve kterém dokáže současně cítit a myslet — tomu se říká okno tolerance. Souvislost s režimy nervové soustavy popisuje polyvágální teorie. Proto se úzkost často nezvedne po velké události, ale po třech týdnech spánku po pěti hodinách.

S čím pracuje kouč a kde začíná odborná péče

Kouč nepracuje s úzkostí jako s diagnózou. Nediagnostikuje a neléčí, a to platí u každého tématu. Pracuje s tím, jak s úzkostí člověk zachází — a to je vrstva, kde se dá udělat hodně. Začíná se stabilizací: zpomalit tempo, dostat dech pod žebra, dát napětí prostor, aby mohlo být pojmenované místo přebité. Co všechno se s vlastním stavem dá dělat, rozebírá heslo emoční regulace.

Pak se rozebírá vyhýbání, protože právě tam se odehrává změna. Kouč pomáhá dopovědět scénář do konce — co konkrétně by se stalo, kdyby to nevyšlo — a zmenšit první krok tak, aby byl udělatelný dnes. Ne „mluvit na poradě“, ale „říct jednu větu k jednomu bodu“. Každý takový krok je důkaz, a důkaz oslabuje úzkost víc než jakékoli přesvědčování. K tomu patří zdroje: co Vás spolehlivě vrací do klidu, komu se dá zavolat a co si o sobě řeknete, když se to nepovede.

Třetí linie je dlouhá a nudná: rozšiřovat pásmo, ve kterém člověk zátěž unese. Spánek, pravidelnost, pohyb, kontakt s lidmi, u kterých se nemusí kontrolovat. Nezní to jako koučování, a přesto to bývá ta část, která posune nejvíc. Práci s vlastním stavem trénujeme od prvních dnů výcviku Coaching Mastery™ — kouč, který v napětí zrychlí, napětí jen přenese dál.

A teď informace, kterou je potřeba říct nahlas, protože to není opatrnost, ale užitečné vodítko: na některé podoby úzkosti je na místě odborná zdravotní péče. Vyhledejte ji, pokud napětí trvá týdny a nemá souvislost s konkrétní situací, pokud přicházejí náhlé nárazy s bušením srdce, dušností a strachem ze ztráty kontroly, pokud Vám úzkost brání v běžném fungování — v práci, v jídle, ve spánku, ve vyjití z domu — nebo pokud se tělesné příznaky objevují bez jasné příčiny. Začíná se u praktického lékaře, klinického psychologa nebo psychiatra. Které stavy jsou pro koučování hranicí, popisuje heslo kontraindikace koučování.

Obojí přitom může platit současně a v praxi to tak často je: člověk je v péči odborníka a s koučem zároveň řeší tempo, hranice a rozhodnutí, které roky odkládal. Odborná péče a rozvojová práce si nekonkurují, doplňují se. Škodí jen mlčení o tom, která z nich je právě teď na místě.

Zdroj: Světová zdravotnická organizace: Anxiety disorders — úzkostné poruchy popisuje jako intenzivní a nepřiměřený strach a obavy provázené tělesným napětím, které se obtížně zvládají a zasahují do běžných činností.

Časté otázky

Jaký je rozdíl mezi strachem a úzkostí?

Strach má předmět a odejde s ním. Úzkost předmět často nemá — je to napětí obrácené dopředu, k tomu, co by mohlo přijít. Proto na ni neplatí argument, že je právě teď všechno v pořádku.

Může s úzkostí pomoct kouč?

Kouč pracuje s tím, jak s úzkostí zacházíte — s vyhýbáním, s vnitřním dialogem, se zdroji a se stabilizací. Diagnostiku a léčbu úzkostné poruchy má v rukou lékař nebo psychoterapeut. Obojí jde vedle sebe.

Co dělat, když úzkost přijde právě teď?

Nejdřív tělo: prodloužit výdech, opřít nohy o zem, pojmenovat, co cítíte. Pak nejmenší možný krok směrem k té věci, které se vyhýbáte. Úleva z vyhnutí vydrží minuty, důkaz ze zvládnutého kroku měsíce.

Hledáte kouče pro sebe?

Vyberte si z certifikovaných transformačních koučů — absolventů výcviku Coaching Mastery™. Osobně v Praze a Brně, nebo online. První sezení zdarma.

Vybrat si kouče

Garant slovníku: Radek Karban — Master Coach Trainer a NLP Trainer, 16 let koučovací praxe.