Sebekoučování

Jak sebekoučování vypadá v praxi

Není to přemýšlení ve sprše. Sebekoučování má stejnou kostru jako rozhovor s koučem, jen si obě role držíte sami — a právě proto potřebuje pevnější formu. Nejjednodušší verze: dvacet minut, papír a čtyři otázky. Co chci, aby bylo jinak? Jak to vypadá dnes? Jaké mám možnosti, včetně těch, které se mi nelíbí? Co udělám do pátku? Je to struktura GROW obrácená k sobě.

Pár nástrojů zvládne člověk sám velmi dobře. Kolo života ukáže během deseti minut, která oblast dostává nejmíň pozornosti. Škála od jedné do deseti udělá z mlhavého „je to špatný“ konkrétní číslo, se kterým se dá pracovat: co drží ty čtyři body a co by přidalo jeden. Ranní stránka volného psaní vytáhne na světlo věci, na které se člověk sám nezeptá. A tři večerní řádky o tom, co dnes fungovalo, po měsíci ukážou vzorec, který se v jednotlivých dnech ztrácí.

Dvě drobnosti dělají většinu rozdílu. Pište v druhé osobě — „co s tím chceš udělat?“ funguje překvapivě líp než „co chci udělat“, protože si tím vytvoříte odstup od vlastní hlavy. A vždycky skončete krokem s termínem. Bez něj je to deník, ne koučování.

Ta druhá osoba přitom není rozmar. Tým Ethana Krosse z Michiganské univerzity publikoval v roce 2014 sérii experimentů, ve kterých lidé přemýšleli o stresující situaci buď v první osobě („proč se tak bojím“), nebo mimo ni — druhou osobou či vlastním jménem („proč se Petr tak bojí“). Ti druzí hodnotili nadcházející zátěž spíš jako výzvu než jako hrozbu, byli podle nezávislých posuzovatelů lepší při veřejném vystoupení i při seznamování a méně se pak v hlavě vraceli k tomu, co se nepovedlo.

Účinek navíc nezávisel na tom, jak úzkostný člověk je. Pro sebekoučování je to dobrá zpráva: stačí přehodit zájmeno a hlava získá odstup, který si jinak sama nedovolí. Proto se vyplatí psát otázky ve tvaru „co s tím chceš udělat?“ — je to nejlevnější dostupná náhražka za druhého člověka v místnosti. Náhražka, ne náhrada — a ten rozdíl je podstatný.

Rytmus je přitom důležitější než délka. Dvacet minut jednou týdně ve stejnou dobu udělá víc než tříhodinová revize života jednou ročně. Osvědčuje se pevný bod — třeba páteční odpoledne — a jeden sešit, ve kterém je vidět, co jste psali před měsícem. Právě zpětné čtení je na sebekoučování to nejcennější: v jednom týdnu vypadá všechno jako náhoda, po deseti zápisech se vzorec ukáže sám.

Kde má sebekoučování strop

Na plánování a rozhodování stačí. Na vzorec ne. Důvod je prostý: otázku, která by vás zabolela, si sami nepoložíte. Obrany jsou rychlejší než vy — elegantně vás odvedou jinam a vy máte pocit, že jste to poctivě zvážili. Přesně tak pracuje vnitřní dialog: je hbitý, přesvědčivý a slouží klidu, ne pravdě.

Poznávací znamení, že jste na stropě, jsou dvě. Stejné téma se v zápiscích vrací potřetí a nic se nemění. Nebo se vám o něm nechce psát vůbec. V takové chvíli má jedna hodina s koučem větší cenu než další měsíc samostatné práce — druhý člověk se zeptá právě na to, čemu se vyhýbáte, a udělá to bez soudu. Kdo si chce vyzkoušet, jak takový rozhovor vypadá, může oslovit někoho z certifikovaných koučů; první setkání bývá nezávazné.

Zdroj: Kross a kol. (2014): Self-talk as a regulatory mechanism: how you do it matters, Journal of Personality and Social Psychology 106(2), s. 304–324

Časté otázky

Dá se koučovat sám sebe?

Do určité hloubky ano — na plánování, rozhodování a priority sebekoučování funguje dobře, hlavně když si otázky píšete. Na opakující se vzorce a bloky potřebujete pohled zvenčí.

Jaké otázky si mám položit?

Začněte čtyřmi: Co chci, aby bylo jinak? Jak to vypadá dnes? Co všechno můžu udělat? Co udělám do pátku? A pak jednu navíc: čemu se v tomhle tématu vyhýbám?

Hledáte kouče pro sebe?

Vyberte si z certifikovaných transformačních koučů — absolventů výcviku Coaching Mastery™. Osobně v Praze a Brně, nebo online. První sezení zdarma.

Vybrat si kouče

Garant slovníku: Radek Karban — Master Coach Trainer a NLP Trainer, 16 let koučovací praxe.