NLP a jeho aplikace do života v porozumění ostatním
To, že si někdy nerozumíme mezi sebou se vám jistě už někdy stalo a někdy i s člověkem, který je
vám nejblíže a myslíte si, že o sobě navzájem víte téměř vše, i tam docházíte někdy do bodu, že jste si
vlastně nerozuměli?
Už jste někdy od někoho slyšeli říct větu „Já vůbec nechápu, co na tom nechápeš!?“ Nebo jste ji dokonce někdy někomu řekli vy sami? Stalo se vám někdy, že i když jste se dívali s přítelem nebo kolegou, nebo s kýmkoliv jiným na stejnou věc či situaci, nikdy jste ji neviděli naprosto stejně? A co
třeba nedorozumění v rozhovoru, kdy vám nebo druhé straně naprosto nedocházelo, o čem se vlastně
bavíte? Podobně jako při používání dvou cizích jazyků, i když zvukově to znělo jako jazyk, kterým oba
mluvíte? A co například vnímání emocí, kdy někdo je úplně na dně a smutný a v našich očích by se ta
situace dala vyřešit třeba dobrou zmrzlinou a společností, popovídáním a novým hezkým zážitkem? Jaká je síla slov, které používáme? A co všechno, koho všechno můžeme našimi slovy ovlivnit?
V tomto článku se zaměřím na lepší porozumění ostatním v rozdílných situacích a vysvětlím, proč se nám tyto situace dějí, jak jim lépe rozumět a jak nebýt zbytečně rozladěn z nedorozumění v komunikaci s ostatními lidmi.
„Já vůbec nechápu, co na tom nechápeš?!“
Tuto větu jsem používala velmi často po celou dobu svého života, a ne jednou jsem ji slyšela říct i
mně samotnou.
Proč se ale vlastně dostáváme někdy do takového bodu komunikace, kdy zjevně jasné věci nám nebo i ostatním připadají, že jim naprosto nerozumíme? Každý máme svůj unikátní model světa v naší mysli, nelze jej nijak zkopírovat, ani se jej na 100% naučit, protože nikdo nikdy nechodil v našich botách životem a ani my jsme nechodili nikdy v botách druhého člověka, abychom přesně a jasně
rozuměli veškerému jednání, emocím či reakcím. Každý máme ten svůj vlastní, který vychází z různých zkušeností, kterými jsme v životě prošli, ať už byly jakékoliv.
I když se někdy zdá, že máme například s maminkou podobnou výchovu, to slovo „podobnou“
obsahuje velmi výrazné rozdíly v reálném životě a situacích, ve kterých jsme se ve výsledku každá
chovaly naprosto odlišně. Například když jsem svou maminku poprvé učila, jak pracovat s počítačem v případě, že to bude potřebovat, tato věta padla snad tisíckrát. Vyrůstala jsem v době, kdy počítače začínaly, z čehož vyplývá, že od malička jsem měla poměrně dobrý základ a přístup k práci s přicházejícími novými technologiemi. To ale moje maminka neměla a zároveň tím, jak měla spoustu starostí kolem vyrůstajících dětí, to v podstatě ani neměla v úmyslu se tím zabývat, ani nemusela. Její práce to nevyžadovala a ani tak okolnosti života kolem ní. Vysvětlování, jak vypadá obrazovka a co všechno na ní najde, na co vše se dá kliknout a jaká je reakce a odezva počítače na jakýkoliv úkon, který tam udělá, tak byla zdlouhavá a velkou zkouškou mé trpělivosti a snahy porozumění, proč je to vlastně tak složité jí vše vysvětlit.
S velkou dávkou trpělivosti a uvědoměním si, v jakém prostředí má maminka vyrůstala se to projevilo jako zapadající kolečko do soukolí chápavosti mé vlastní, a tak už v těchto případech, kdy si s jinými lidmi hned nerozumím, umím rozpoznat, že jde právě o takový případ různých životních zkušeností a názorů.
Dvěma páry očí nelze vidět věc či situaci naprosto stejně
Stalo se vám někdy, že se třeba díváte s kamarádem nebo rodinným příslušníkem na nějakou barvu
a každý byste tu barvu popsali s menšími rozdíly? Nebo pokud byste se jako nezávislí pozorovatelé dívali
na nějakou konkrétní situaci, že byste každý na ní viděli něco jiného, nějaký jiný detail nebo měli odlišný
názor nato, co se v té situaci odehrává?
Když jsme byli s mým bratrem ještě malí a jezdívali jsme v létě na prázdniny, často jsme si lehávali na zem nebo leželi v trávě a dívali se spolu na mraky. Můj bratr nebo já jsme vybrali jeden z nich a začali si navzájem vyprávět, co tam vidíme za tvary. Samozřejmě, že někdy se stalo, že jsme se shodli, ale můj bratr nebo já jsme tam vždy viděli nějaký malinkatý detail navíc. Naopak jindy byly situace, kdy jsme v mracích viděli naprosto rozdílné tvary či zvířata a nikdy jsme moc nechápali, proč ten druhý to nevidí stejně, vždyť je to přeci tak jasné.
Můj bratr si často hrával s autíčky, stavěl LEGO a oba jsme měli rádi stavebnici Merkur. V jeho vidinách mraků se objevovaly převážně pak takové tvary jako auta, lodě a někdy i zvířata. Naopak v mých představách byly převážně zvířata nebo obličeje lidí. Můj bratr si rád hrával i sám, ale já jsem vždy svým způsobem vyžadovala pozornost lidí kolem sebe a chtěla si s nimi povídat, dívala jsem se jim detailně na tváře, jak se usmívají nebo mračí apod. Zvířata máme rádi oba, i když s tetou na prázdninách jsem většinu času v hospodářství se zvířaty trávila čas právě já.
Proto dnes, když se ve vzpomínkách vrátím k těmto situacím a zamyslím se nad modelem světa mého
bratra, z mého úhlu pohledu a vědomostí, které o něm vím, mi vše dává mnohem větší smysl, proč jsme to tenkrát neviděli stejně.
I když Tě slyším, vůbec nevím, co mi říkáš...
Mohli bychom se na to podívat z pohledu kinesteticky založených lidí. Znáte ten pocit, když máte
v blízkosti člověka, který aniž by cokoliv řekl, máte pocit, že si rozumíte i beze slov? Že i žádná odpověď je odpověď? A naopak když máte poblíž někoho, kdo na vás mluví nebo i křičí, cítíte, že mu vlastně vůbec nerozumíte, i když mluví stejným jazykem jako vy?
S bývalým přítelem jsme stavěli dům a jednoho dne jsem rozbila něco, na čem mu velmi záleželo,
ne snad že by to bylo schválně, ale stalo se. Vždy jsem byla vychovávána tak, abych se za takovéto věci omluvila, opravila je, případně je nahradila a koupila nové, pokud to šlo. Můj bývalý přítel se ale s takovýmto způsobem řešení situace nechtěl vůbec smířit a v jednu chvíli na mě začal křičet opravdu velmi nahlas. Stála jsem a poslouchala všechna slova, vnímala přicházející emoce, ale nedávalo mi smysl, proč vlastně je jeho reakce tak prudká a použití tónu v jeho hlase mi naznačovalo, že je až nepřiměřeně naštvaný.
Nedávalo mi to smysl, proč byl naštvaný kvůli něčemu, co se dalo opravit během pár minut? A
z jakého důvodu nereagoval na mou omluvu? V tom konkrétním momentu jsem ale neměla naprosto
žádné pochopení pro to, co se dělo.
Až postupem času jsem začala více přemýšlet o tom, co mi vyprávěl o svém dětství a vzpomněla jsem si, jak si musel vždy na vše vydělat, jak ani neměl prázdniny a musel pracovat, aby si mohl koupit něco, co nebylo standardem v jejich rodině, jak vlastně žili podle přesvědčení, že „bez práce nejsou koláče“.
Toto uvědomění mi pomohlo při vzpomínce na tuto situaci mu vlastně odpustit, že takto reagoval, protože on to v tu danou chvíli ani jinak neuměl na základě toho, v čem vyrůstal a jak to vnímá dodnes, emoční vazbu na věci, které jsou pro něj z nějakého důvodu mnohem důležitější než ty ostatní.
„Ale, prosím Tě, Ty z toho naděláš“
Už se vám stalo, že byste od někoho slyšeli tuto větu, když jste se mu svěřovali s nějakým svým trápením či problémem či dokonce starostí? Nebo když to teď čtete, vzpomněli jste si, že možná i vy sami jste právě tuto větu někomu řekli, protože z vašeho úhlu pohledu ten člověk řešil banalitu?
Během svého života jsem zaregistrovala, že tento způsob chování se projevuje často směrem od starších k mladším. Naučila jsem se to přijímat jako fakt, že starší mají pravdu a více zkušeností, ale…
Znamená to taktéž to, že bych snad tím pádem neměla věnovat pozornost tomu, jak to vnímám já, proč ta konkrétní situace ve mně vzbuzuje konkrétní emoce, případně i nekontrolovatelné reakce?
Každý máme jinou schopnost přijetí konkrétních situací a jinak nám trvá nechat věci být a nevěnovat jim už žádnou další pozornost. Často jsem tyto věty slýchávala, když došlo k nějakému nedorozumění v práci, ať už s kolegy nebo nadřízenými. Během mého dětství a studia jsem často slýchávala větu od mé maminky „No, mohlo to být lepší“, nebo „Ty ses neučila nebo co?“ Tento vzorec chování a snažení se jsem si odnesla do života v podobě, aby vždy vše, co dělám bylo co nejvíce dokonalé, co jsem schopna v tu danou chvíli zvládnout, ať už ve vztazích nebo v práci. Vtip ale je ještě v tom, že tu hranici, kdy už to „dokonalé“ je, mě nikdy nikdo nenaučil.
Moji rodiče, kamarádi, kolegové často říkali, že si s tím zbytečně lámu hlavu, že to tzv. hrotím, že už je to v pořádku takhle a takhle, ale já si pořád povídala tu svou „písničku“, že ještě tenhle detail a takhle by to možná bylo lepší…
Opět se dostáváme k tomu, jak vnímají věci ostatní, na které, z jejich vyprávění o dětství, nebyl vyvíjen takový nátlak na dokonalost, jako jsem to vnímala já v tom svém.
Je velmi důležité vnímat chování ostatních lidí, a ne je za to odsuzovat, ale uvědomit si, že chování neznamená nutně charakter člověka a vždy vychází z nějaké konkrétní situace, zkušenosti, emoce, kterou ten člověk zažil apod.
Jakou sílu mají naše slova?
Jistě jste si někdy všimli, jak se kolem vás lidé vyjadřují v různých situacích. A jaký vliv to má na psychiku zúčastněných osob?
Jednou jsem pomáhala své kamarádce s úklidem jógového studia a její partner tam maloval. Moc se neshodovali v tom, jak dělat konkrétní kroky, co a jak uklidit a umýt a kdy a po vygradované obyčejné situaci, jsem zaslechla nadávku směrovanou ke kamarádce. To mě velmi zarazilo a naprosto vůbec jsem to nečekala.
Vyrůstala jsem totiž v prostředí, kde pro nadávky ve vztazích či v rodině nebyl vůbec žádný prostor a ani se to nedělo. Ale když jsem se pak té kamarádky zeptala, jestli jí to náhodou neublížilo, jednoduše řekla, že jí její tatínek nadával celý život, takže vlastně je s tím v pohodě a nijak jí to nevadí. To, co já vnímám jako naprostou neúctu k druhému člověku, jí přišlo úplně v pořádku.
Je ale pravda, že ve výsledku jsem to byla já, kdo si to odnesl a v podstatě se trápila nad tím, jak dva lidi, kteří jsou ke mně vždy milí a úžasní, tak sami k sobě jsou někdy takto ostří a pro sprostá slova nechodí daleko. Jak to, co mé kamarádce říkával její tatínek, je vlastně v pořádku, že se tak velmi podobně chová i její partner.
Dovolím si sdílet ještě poslední příběh, a to svůj vlastní, kdy jsem jako malá holčička velmi ráda
malovala. Často jsem vytahovala staré fotky a snažila se namalovat přesně, co jsem viděla. A velmi často
jsem si vybírala fotku svého bratra. Jednou jsem si seděla na zemi opřená zády o topení a malování mi
trvalo poměrně dlouho, protože si pamatuji, jak mě pak bolel zadek. Vzala jsem namalovaný portrét svého bratra s nadšením jsem jej běžela ukázat mamince. Měli jsme návštěvu v té chvíli, takže většina její pozornosti se upírala právě k nim. Přiběhla jsem a s radostí ji ukázala, co se mi povedlo, protože do té doby to byl opravdu můj nejkrásnější obrázek. Ovšem reakce mojí maminky mě velmi zklamala, zeptala se mě, kde jsem to sebrala? Pořád ještě s nadšením jsem odpověděla, že jsem to namalovala teďka. Maminka se na mě podívala, obrázek mi strčila zpátky do ruky a odpověděla, že to není možné, že děti v mém věku takhle nemalují, že není možné, že jsem to namalovala já. Vrátila jsem se zpátky do pokojíčku a plakala jsem, nechápala jsem to a řekla jsem si, že už nikdy malovat nebudu.
Závěrem si dovolím říct, že Neuro-lingvistické programování (dále jen NLP) mi opravdu otevřelo oči i mysl, co se týká mého vlastního chování i chování ostatních.
Mnohem lépe dokážu rozpoznat nedorozumění, dokážu si lépe představit, odkud by mohly plynout některé vzorce chování a rozhodně mám mnohem větší pochopení pro reakce různých lidí v různých situacích. Zároveň mi NLP pomáhá rozvíjet své vlastní schopnosti, svou schopnost trpělivosti, porozumění, pochopení, nehodnocení, nenucení sebe ani nikoho jiného do ničeho, co není v souladu s naším tělem i myslí a spousty dalšího.
Je až k neuvěření, jak málo někdy stačí k tomu, aby byl člověk mnohem šťastnější, byl schopen si více a více užívat život svůj a blízkost jiných bez zbytečných nedorozumění na obou stranách a měl tak život krásnější a jednodušší s větším množstvím výběru voleb ve všech situacích.
Pokud vás zaujalo, co dokáže NLP, podívejte se na nabídku NLP kurzů.
