Cesta jedné koučky
Život každého z nás je Prozřetelností zasazen tam, kde je nejlepší půda pro náš růst. Všechny lekce, traumata, boje a soužení mají jasně definovaný výsledek – přivedou nás do své vlastní síly a dovolí poznat naši jedinečnost. K tomuto prozření však nevede vždy snadná a přímá cesta. Rozhodně platí: „Tlučte a bude vám otevřeno!“
Hurá jsem vrba!
Moje cesta ke koučinku se dá říci, že byla přímá ale rozhodně ne snadná. Vždy jsem cítila, že je třeba chránit slabší a k tomu byla od malička babičkou vedena.
Mé dětství nebylo nijak lehké. Čelila jsem nepříznivému klimatu mezi rozvedenými rodiči a byla obětí mého agresivního a nešťastného bratra. Stále jsem byla nucena „být příliš zodpovědná“, než prožívat bezstarostné dětství. Velmi brzy jsem se tak naučila stát na vlastních nohách, bojovat a chránit sebe i ostatní. Když se dnes ohlédnu, načítám ve své minulosti, že vše do sebe naprosto dokonale zapadá a dává hluboký smysl.
„Vrby“ – tak se u nás říká lidem, kteří naslouchají s laskavým zájmem druhým, nacházejí pro ně slova útěchy i povzbuzení anebo jen tak člověka vyslechnou. Jsou to lidé, kteří ve vás vzbuzují pocity důvěry a jejich přítomnost dělá vaše bytí jaksi lehčí.
Se skromnou hrdostí tedy o sobě dnes prohlašuji, že jsem jednou z nich – jsem vrba Aneta!
Můj první kouč
Na mé životní cestě jsem stála člověku vždy velmi blízko. Od dětství pečuji o mladší a slabší, později také o starší, různě nemocné a lecčím „posedlé“. Pečovat o bližního je mi jaksi přirozeným instinktem, který mi dává pocit užitečnosti a podílení se na proudu života. Abych si vůbec jen toto o sobě zvědomila a dala své péči o blízké tu správnou formu, musela jsem ujít velký kus cesty.
Střední škola mi nikterak neposkytla žádoucí dovednosti pro působení v sociální oblasti a tak, když jsem po maturitě nastoupila do administrativní pozice, začalo trápení.
Má duše cítila, že tahle práce mi více vezme, než dá. Nevěděla jsem, co se sebou a mé sebevědomí na škále 1-10 se stahovalo z pětky na trojku. Jednou večer si mne v naší oblíbené hospůdce vyhlídl rastamanský mladík a přisednul si. Zaujala jej údajně trikolora mého náramku, který mi přivezl kamarád z Ghany.
Z mladíka se během chvíle vyklubal motivátor, který mne nakonec přivedl k zásadnímu kroku a předurčil mou cestu. Tento nový kamarád se velmi aktuálně hlásil na vysokou školu sociální pedagogiky ve Zlíně, zřejmě hlavně kvůli sobě chtěl, abych šla studovat s ním, jinak si nedovedu vysvětlit, jeho naléhavost. Byl si naprosto jistý, že musím studovat s ním!
Dnes vím, že tohle byl první kouč v mém životě!
Mladíkovi se podařilo zaktivovat veškeré zbytky mého sebevědomí a houževnatosti, a to navzdory překážkám, které se okamžitě vyskytly. Moje máti totiž absolutně nesouhlasila s vysokou školou a odmítla dokonce dát mi pětistovku na podání přihlášky.
Když jsem se smutná svěřila svému bratranci, bez váhání mi pětistovku daroval. Podala jsem tedy přihlášku a začala se připravovat na příjímací zkoušky. Dodnes mi není opravdu jasné, jak jsem se dokázala připravit, když obor vůbec nesouvisel s mým předešlým. Mou největší slabinou byla matematika a logické úlohy.
Janka: můj druhý kouč!
Když jsem vytáhla ze schránky dopis o přijetí, zatočila se mi hlava a zakopla jsem na schodech v paneláku. S dopisem jsem pak seděla na schodku, ruce se mi klepaly a já cítila, že opravdová výzva teprve začíná. Mé studium na vysoké škole bylo velmi vysilující. Musela jsem se sama živit a rodina mi vůbec nepřála. Nikdo nemohl uvěřit, že jsem se tam dostala a tím spíš, že se tam udržím.
Chodila jsem do školy a večer do práce. Kvůli zázemí jsem zůstávala v nevyhovujícím vztahu s přítelem, jen abych dokázala dostudovat. Měsíc před závěrečnými zkouškami mne přítel fyzicky napadl a já konečně odešla. Toto období bylo velmi těžké a silně transformační.
Bakalářku jsem psala na malém bobku v babiččině ložnici, na počítači položeném na staré nepoužívané posteli. Žádala jsem sociálku o příspěvek v hmotné nouzi, abych byla schopná svou práci vůbec vytisknout a svázat. Školu jsem dokončila a stala se bakalářkou. Jako čerstvý absolvent jsem ihned začala pracovat v sociální oblasti. Nejdříve v přímé péči, ve vychovatelství u dětí i dospělých, zdravých i handicapovaných.
Vedla jsem azylové zařízení pro muže bez přístřeší a poznávala tak příběhy závislých a zlomených mužů. Díky této zkušenosti jsem asi pochopila mého tátu a jeho alkoholismus. Říkám si dnes, že jsem se podvědomě stavila do konstelací, abych mohla lépe pochopit křehkost lidského života svých nejbližších.
V den přijímacích zkoušek nás rozesadili tak, že jsme s mým kamarádem koučem, byli od sebe na „tři míle“. Dobře si pamatuji, jak jsem byla vyděšená! Místo vedle mne však náhle obsadil vysoký pohledný mladík. Představil se a polohlasem řekl: „Budeme si radit.“ A tak jsme postupovali v testech a vzájemně si radili. Po čase přišly výsledky a s nimi i mé zklamání. Byla jsem pátá pod čarou, můj kamarád kouč 19. pod čarou a pohledný pomocník přijatý!
Zlobila jsem se s hořkostí, ale v duchu se ujišťovala, že je to tak stejně lepší a budu mít klid neboť by mi jinak započal tvrdý život – rodiče odmítali jakoukoliv podporu v mém studiu a ani babička nevěřila, že na to mám. Ve svém smutku jsem šla s kamarádkou ven. Janka však okamžitě situaci vyhodnotila a zalarmovala svého tatínka, aby mi napsal odvolání. Nechtěla jsem, ale zkrátka mě zpracovala a nedovolila mi to vzdát!
Práce v sociálních službách byla tvrdá a vyčerpávající. Zpětné vazby pramálo, ale natažených rukou mnoho. Dosedlo na mě zklamání a pochybnosti o tom, zda jsem vůbec správně?! Naštěstí mě tehdy vysvobodilo těhotenství s první dcerou.
Při mateřské dovolené jsem měla takové „roupy“ až jsem z nich dostala vnitřní impuls a následně pronajala půldomek naproti toho našeho a vybudovala v něm soukromou školku pro nejmenší děti. Nejvyšším pozitivním záměrem bylo připravit děti na nástup do mateřských škol a pracovat se separační úzkostí.
Pro mě to tak byla skvělá příležitost zkusit si sen z dětství a stát se „paní učitelkou“ a být maminkou, která má své děti stále u sebe. Díky této činnosti jsem pronikla dětskou duší a přijala své dětství bez výčitek, takové, jaké bylo, odpustila jsem rodičům i bratrovi. Další životní konstelace a dnes krásné vzpomínky na Skřítkovu školku.
Rozvod s mým tehdejším manželem byl však nevyhnutelný. Po narození druhé dcery přestal mít pod kontrolou alkohol a rodina byla v ohrožení. Přesunula jsem se tedy i se školkou o „dům dál“ a započal krutý „hon na čarodějnici“.
Osmiletá soudní mašinérie o děti. Období plné bolesti a nepochopení. Další transformace. Dnes vím, jak moc to byla „velká vysoká škola“ kde jsem nakonec mohla uplatnit své znalosti ze studia a prověřit si víru a sílu mého bojovného ducha.
Naučila jsem se, že je důležité stát za pravdou a věřit, že ji obhájím. Uvěřila jsem, že mám právo žít ve zdravém prostředí a mám moc si to obhájit.
Ráda bych však přiznala, jak moc mi v těchto těžkých časech chyběl můj třetí kouč. Ušetřila bych si sil a vrásek ve tváři…
Z vrby kouč!
Nabitá všemi mými zkušenostmi pomáhám tedy lidem na jejich cestě. Zůstávám „vrbou“. Často cítím, že pomoc některým lidem jde za hranici mých sil. V každé profesi může dojít k vyhoření. Člověku se začnou opakovat sestupy a vyčerpání.
I já si musela přiznat, že se pohybuji „ode dna ke stropu“ mých možností. Díky uvědomění si vlastních limitů jsem pocítila touhu objevit další možnosti mého profesního i osobního posunu. Jeden hezký den mi řekl můj nejlepší přítel, že bych byla skvělý kouč…
Rozhodla jsem se googlit na internetu. „Zatloukla jsem a bylo mi otevřeno!“
Třetí kouč a jeho následování
Coaching Univerzity Radka Karbana byl přesně v pravý čas vhozený záchranný kruh pro moji existenci!
Po přečtení webových stránek jsem okamžitě cítila, jak moc mluví mým jazykem a jak moc souzním se vším o čem píše. Okamžitě jsem se rozhodla vydat touto cestou a udělat maximum, abych se mohla účastnit kurzu na Hvězdného kouče. Od prvního modulu Radek a jeho univerzita silně ovlivnili můj život ve všech jeho rovinách. Začala jsem si znovu důvěřovat ve svém poslání a dostala novou naději v sebe i své klienty.
Radkovy koučovací techniky a nástroje jsou „malá geniální syntéza věd“, která vede člověka k silným vnitřním impulsům. Tyto impulsy způsobují růst, motivaci a zvědomování si možností svého potenciálu. Osvojením si koučovacích dovedností a „triků“ nepřenáší kouč klienta vlastními silami, ale pracuje pouze s jeho svobodnou vůlí. Dochází k aktivaci lidských sil, které vedou z temnoty do světla!
Krásně osvobozující a elegantní přístup s důmyslným postupným „léčením lidské psyché“. Pracujete ve svobodě a vyhoření už vám neklepe na rameno jako dřív. Klient necítí nátlak, ale sám ze svého vlastního uvědomění chce růst a sílit. Jsem velmi vděčná, že mohu jít po této cestě. Radkova slova a výzvy ke mně promlouvají tak sympaticky a láskyplně, že tuším o jeho učení, že je víc než jen koučink. Je to důkaz lásky ke světu a velké nasazení svět léčit!
Každý z nás by si měl být schopen připustit, že nese odpovědnost za to, jak se omezuje, škatulkuje a vlastně zbytečně trápí sebe a leckdy i své okolí. Výstupem z komfortní zóny získáme okamžitě prostor pro naše nové možnosti – jednou z nich je být koučem a tou další, kouče potřebovat.
Můj odkaz koučky
Věřím v sílu Světla a jeho vedení, věřím ve schopnosti každého z nás, nevěřím však na náhody – je to zázrak, který se vám stane, když vaše srdce chce být Hvězdným koučem!
