Koučovací nástroje a metody
Sebereflexe kouče
Sebereflexe kouče je pravidelné ohlédnutí za vlastní prací: co jsem na sezení udělal, proč jsem to udělal a co to udělalo s klientem. Nejde o sebekritiku ani o chválu, ale o sběr dat o vlastním řemesle — o návycích a vzorcích, kterých si kouč u sebe jinak nevšimne.
Fakta v kostce
- Tři otázky po sezení: co se dělo klientovi, co jsem dělal já, co udělám příště jinak.
- Nejcennější data leží v místech, kde bylo koučovi nepříjemně.
- Sebereflexe má strop — vlastní slepou skvrnu člověk sám neuvidí.
Jak sebereflexe kouče vypadá v praxi
Deset minut po sezení, ještě než se rozjede další program. Tři poznámky do sešitu: co bylo pro klienta zlomové, co jsem udělal, že to nastalo, a kde jsem se ztratil. Nic víc. Kdo si tohle drží půl roku, ví o své práci mnohem víc než člověk, který koučuje pět let od oka.
Užitečné otázky nejsou hodnotící, ale popisné. Kolik jsem toho namluvil? Poměr času je nemilosrdný ukazatel; kouč, který mluví třetinu sezení, obvykle vede, ne doprovází. Kdy jsem skočil klientovi do řeči, protože jsem už „věděl“? Nechal jsem ticho doznít, nebo jsem ho zaplácl další otázkou? A hlavně: ve které minutě rozhovor ztratil energii a co se dělo těsně předtím?
Nejlepší škola je nahrávka. Kouč se se souhlasem klienta poslechne zpátky a skoro vždycky ho čeká překvapení — ve vlastní hlavě zněl ten rozhovor jinak. Slyší svoje oblíbené slovo, které používá pořád dokola. Slyší otázku, která zněla zvědavě, ale ve skutečnosti to byla schovaná rada. A slyší, jak často klienta zachraňuje z nepohodlí, které mělo dozrát.
Jedna past číhá hned na začátku: sebereflexe není sebemrskačství. Kouč, který po každém sezení hodinu přemítá, co všechno zkazil, se nezlepšuje — jen si pěstuje úzkost, kterou pak klienti v rozhovoru cítí. Zdravou reflexi poznáte podle výsledku: vyjde z ní jedna konkrétní věc, kterou příště udělám jinak, ne seznam vlastních nedostatků. Proto se vyplatí psát si i to, co fungovalo. Bez toho si člověk po roce pamatuje hlavně svoje chyby.
Když se v sezení ozve vlastní téma
Tohle je hlavní důvod, proč se sebereflexe nedá odbýt. Klient mluví o rozvodu, kouč má rozvod za sebou — a najednou vede rozhovor podle vlastní mapy. Nebo si klient stěžuje na šéfa a koučovi se sevře žaludek, protože zná stejný typ člověka. Poznávacím znamením bývá náhlá emoce, spěch, potřeba klienta přesvědčit nebo naopak neochota jít v tématu dál.
Profesionál si toho všimne a odloží to stranou. Během sezení. Po něm se pak ptá: bylo to jeho, nebo moje? Tahle schopnost je vlastně praktická forma sebekoučování — a je to i důvod, proč se v dobrém výcviku pracuje nejdřív na studentovi samotném a teprve pak na jeho technice.
Kde sebereflexe končí
Sám u sebe člověk nevidí přesně to, co potřebuje vidět nejvíc. Proto se sebereflexe doplňuje pohledem zvenčí: supervizí se zkušenějším odborníkem a intervizí s kolegy. Ve výcviku Coaching Mastery™ se návyk zpětného ohlédnutí buduje od začátku — po každém cvičném rozhovoru, dokud se z něj nestane samozřejmost.
Časté otázky
Jak často má kouč reflektovat svou práci?
Krátce po každém sezení, deset minut stačí. Delší ohlédnutí přes celou svou praxi si dobří koučové dávají jednou za měsíc — hledají v něm vzorce, které v jednotlivých rozhovorech nejsou vidět.
Poznám sám, že dělám při koučování chybu?
Část ano, hlavně z nahrávky vlastního sezení. Ale to podstatné — své slepé místo — sám neuvidíte, protože přesně na ně se neumíte zeptat. Od toho je supervize a intervizní skupina.
Chcete koučovat do hloubky, ne po povrchu?
Tohle a mnohem víc trénujeme naživo v ročním výběrovém výcviku Coaching Mastery™ — 12 dní tváří v tvář a drill s mentory, dokud to nesedne.
Poznat výcvik Coaching Mastery™ Nevíte, jestli je koučování pro vás? Otestujte si předpoklady zdarma.
Garant slovníku: Radek Karban — Master Coach Trainer a NLP Trainer, 16 let koučovací praxe.