Prozření aneb světlo na konci tunelu

Prozření se mi podařilo díky koučinku. A vás už někdy napadla věta: „chybí mi světlo na konci tunelu“?  Mě ta myšlenka zasvitla v hlavě hned, jakmile jsem se začala zamýšlet nad tím, co napíšu za sebe k aplikovanému koučinku.

Náš život v dnešní době

Jaká je dnes vlastně doba, ve které žijeme? Je velmi přehlcená. Žijeme ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Málo plánujeme, nebo jen krátkodobě, protože plány se často mění, a to nám přináší frustraci. Někdy jsou dny, kdy ráno vstaneme a vůbec nevíme, co máme udělat ten den jako první. Často díky tomu zapomeneme na snídani, pořádně se obléci. Já nejednou zjistila až v práci, když jsem šla na toaletu, že jsem se nenalíčila. Ze zrcadla tam na mě koukala bledá, strhaná žena, která vypadala jakoby nemocně.

Večer pak mnohdy sedíme před televizí a pro změnu nevíme, co jsme celý den dělali. Ale jsme unavení. Musíme vyřešit za ten den strašně moc věcí. V práci odpovědět na desítky e-mailů, zvednout desítky telefonů, vyřešit nepřeberně úkolů.

Mimo práci ještě přihlašujeme a odhlašujeme dětem obědy, platíme kroužky a školní výlety, sledujeme v mobilní aplikaci, co mají za známky a za úkoly na další den. Cestou domů nakoupíme, natankujeme palivo do auta a zjistíme, že v ordinaci našeho zubaře už je zase zavřeno, takže jsme se opět neobjednali. A tak to jde den za dnem.

S dětmi si stihneme říct jen to nejnutnější, a když jim pak před spaním povídáme pohádku, přepadá nás mikrospánek a Karkulka pak místo k babičce doběhne ke dvanácti měsíčkům. Opravdu někdy nevíme, co dřív a vlastně ztrácíme nějakou sílu, která by nás mohla pohánět dál. Takže jedeme na setrvačník, vegetíme.

Každý den je stejný, stejně úmorný a my se cítíme uhnaní a zároveň znudění vlastním žitím. Vyhořelí.

Prozření

Jednoho dne, když koukáme tupě na televizi, nebo na mobilu surfujeme po sociálních sítích, blikne na nás nějaká otázka, kterou jsme si my sami doposud nepoložili. „Baví Tě tenhle život?“. A my se zamyslíme. Baví? Možná… možná vlastně ne… a v ten moment se otázky začnou množit: 

• „Baví Tě to v práci?“
• „Máš doma pohodu?“
• „Cítíš v životě štěstí a naplnění?“
• „Máš pocit, jako by ses nemohl hnout z místa?“

To všechno jsou otázky, které se musí nejdříve objevit, abychom se nad těmi tématy vůbec zamysleli. A dříve nebo později se objeví u každého z nás. Jsou to těžké otázky a odpovědi na ně často ani nechceme domyslet.

Ale díky nim zjistíme že to, co jsme dosud považovali za normální život, který zkrátka musíme nějak přežít, je jen pokřivená norma toho, jak bychom ve skutečnosti žít chtěli. Ani tak zatím nemáme jasnou představu o tom, jak to chceme. Jen víme, že už toho všeho bylo dost, a že to chceme jinak.

Pravý čas na koučink

Jakmile si uvědomíme, že nejsme spokojení a chceme to jinak, přichází ten pravý okamžik vyhledat transformačního kouče. Ten nám položí dalších X otázek, například:

• Co vlastně chceš?
• Proč to chceš?
• Proč to ještě nemáš?
• Co pro to můžeš udělat?
• Proč jsi to ještě neudělal?
• Co ti to celé přinese? 

Přemýšlíme, odpovídáme a kouč poslouchá. Je to možná po dlouhé době poprvé někdo, kdo nás opravdu vnímavě poslouchá. Přitom nesoudí, nenavrhuje, neradí, nedoporučuje. Jen poslouchá a ptá se. Už jen ten fakt, že nám někdo naslouchá je velmi léčivý a naše mentální nastavení se pomalu začíná posouvat:

• z roviny „nemá to cenu“ do roviny „jak to udělat?“
• z pocitu „je mi to jedno“ do pocitu „těším se, co přijde“, 
• z přesvědčení „musím“ do pocitu „chci“.

Díky práci s koučem zjistíme nejen proč to tak všechno v životě máme, ale hlavně si ujasníme, jak to mít chceme. A teprve když víme jak, můžeme z toho společně s koučem postavit cíl a definovat cestu. A když už máme cíl a cestu, už nám nic nebrání v tom se tímto směrem vydat a dosáhnout lepšího života. Života, který chceme žít a chceme to už dlouho, jen jsme si sami neuměli uvědomit, jak má vypadat. 

Je úplně jedno, zda jsme mladí, nebo staří, muži nebo ženy či dokonce mladiství. Každý v životě prožíváme období, kdy nejsme úplně na té nejlepší vlně, kdy necítíme sílu jít dál, něco tvořit a místo toho stagnujeme a cítíme únavu. Ano, časem se z toho můžeme sami vyhrabat. Ale také se může stát, že spadneme ještě hlouběji do apatie, vyhoření, depresí.

Pro všechny „uhnané lidi“ existuje řešení dostat se z takového stavu v co nejkratším možném čase. A pomůže nám s tím dobrý kouč. Role kouče totiž není jen v tom, pomoci řešit nějaký konkrétní popsaný problém. Jeho práce není jen o posouvání klienta k dosahování lepších výsledků v práci, získání lepší pozice.

Transformační kouč nám může pomoci i v situaci, kdy prostě jen cítíme, že „to není ono“. Pomůže nám přejít od apatie k aktivitě, od smutku k radosti, ze tmy do světla. Pod vedením dobrého kouče se vydáme na cestu a najdeme to, co nám chybělo, a sice radost, chuť, energii, naplnění… světlo na konci tunelu.

Chci se stát koučem!