Na NLP mě zaujalo propojení jednotlivých částí, které zastupují počáteční písmena slov neboli neurolingvistické programování, a jejich spolupráce při vytváření nových myšlenkových map (způsobu myšlení), které mají dopomoci ke kvalitnějšímu a šťastnějšímu životu. Pokud budeme vycházet z původního označení v řečtině „neuron“ – nervová buňka, latinského „lingua“ – jazyk jako lidský orgán, ale také jako prostředek pro dorozumívání lidí (za mě ještě jako prostředek mezi dalšími živými bytostmi) a přidáme pro lepší představu slovo „lingvistika“ pocházející rovněž z latiny – jde o tzv. jazykovědu neboli vědu zabývající se zkoumáním přirozeného jazyka, jeho užíváním, vývojovými zákonitostmi, vztahu jazyka
k mimojazykové skutečnosti aj., dostaneme už při spojení těchto dvou slov velmi zajímavou kombinaci.

Pro lingvisty nejde o až tak ojedinělý jev, neboť již dávno je známo, že lidský mozek se umí rozvíjet velmi dynamicky až ve chvíli, kdy dokáže chápat jednotlivá slova. Např. „Toto je kolečko.“ „To je zelená, modrá, červená.“ Tuto schopnost nazýváme v běžné mluvě jako „proces učení“. S rozvojem řeči a porozuměním názvů a označení pak může docházet ke složitějším myšlenkovým operacím. Jakmile začne člověk tvořit věty, už kombinuje různá slovní spojení, různé informace, spojuje je, rozděluje, přetváří (různé slangy, nářečí) a vytváří se tak různé myšlenkové mapy, do kterých vstupuje navíc nepřeberné množství vnějších
vlivů jako je prostředí, ve kterém člověk vyrůstá (včetně země, kontinentu – každá řeč má navíc svá pravidla), vliv rodičů, učitelů, spolužáků, kolegů v práci, médií a mnoha dalších.

Na začátku můžeme mluvit o tzv. „tabula rasa“ – nepopsané desce, které se věnoval už Platón. Nicméně i empiristé v 17. stol. se věnují myšlence, že lidský rozum je při narození bílý nepopsaný list papíru, do kterého se teprve prostřednictvím smyslů zaznamenávají informace. Tomuto smýšlení oponuje Immanuel Kant, který přichází s názorem, že člověk má schopnosti, které mu byly vrozeny a které nelze získat výchovou nebo zkušenostmi. Dodnes na toto téma probíhají polemiky mezi příznivci jedné či druhé teorie. Zkusme si ale připustit obě tyto teorie. Do způsobu myšlení nám tak vstupují geneticky předané informace
a informace získané po narození během života.

Tyto rozdílné přístupy zmiňuji pro úplnost pochopení procesu myšlení jako takového. Chybí nám tu však ještě jeden tradiční a většinou populace uznávaný přístup, a to z pohledu biologie, respektive fyziologie a neurologie. První dvě vědy se, stručně řečeno, věnují studiu fungování živých organismů a procesy, jež v nich probíhají na úrovni buněk, tkání resp. pletiv, orgánů a orgánových soustav i celých organismů. Neurologie se pak věnuje prevenci, diagnostice a léčbě onemocnění a poruch nervového systému.

Pro zjednodušení, pokud se zaměříme v rámci NLP pouze na živého člověka jako předmět zájmu, je lidské tělo protkáno neuronovými (nervovými) spojeními. Signály jsou po neuronech rozesílány do celého těla z tzv. CNS (centrální nervové soustavy) neboli mozku, který obsahuje 50-100 miliard neuronů, přičemž každý neuron může vytvořit až 20 tisíc spojení s dalšími neurony. To už jsou pak obrovské myšlenkové mapy! A tady se dostáváme k neuroplasticitě mozku – převratnému objevu v druhé polovině 20. století. Proč převratnému? V té době bylo objeveno, že lidský mozek se vyvíjí i v dospělosti (mimochodem
stejně jako jiné orgány v těle) a že může měnit svou strukturu, tedy že může v lokálních neuronových sítích a neurálních systémech měnit svou topografii a uspořádání v reakci na nové informace, senzorickou stimulaci, vývoj, poškození nebo dysfunkci.

Proč mluvíme o myšlenkových mapách ve spojení s neurony? Každá nová informace se v našem mozku projeví jako zápis v podobě neuronových spojení. Můžeme si ji představit třeba jako nějakou čáru, která má různý tvar v souvislosti s tím, jaké neurony propojuje. Tato spojení vytvářejí zmiňované mapy, které v souvislosti s myšlením nazýváme myšlenkové. Takových zápisů máme v mozku miliardy. A aby to bylo zajímavější, naše paměť – neuronová spojení – mají tendenci oslabovat či zpevňovat na základě stimulace – klasicky tomu říkáme učení a opakování.

Mozek se navíc skládá z více částí, které rovněž ovlivňují jednotlivé procesy v celém našem organismu a tedy i naše chování. To, jak náš mozek dokáže a má ve zvyku zpracovat jednotlivé informace, ovlivňuje naše myšlenky, emoce, chování, jednání, tedy i celý náš život.

Dostáváme se k poslednímu slovu ze zkratky NLP, a to je programování. Když si vypůjčíme definici tohoto pojmu z IT prostředí, programování je přesné zadávání instrukcí pomocí programovacího jazyka do zdrojového kódu. A jsme znovu u jazyka a komunikace, která jazyk využívá jako prostředku, malinko bych poupravila, pro přenos informace. Když využijeme základního modelu pro komunikaci jako takovou, jazyk používáme pro kódování a dekódování informace. Většinou pomocí nějakého média. A to nejenom my pro kontakt se svým okolím, ale i pro komunikaci sami se sebou. Tedy my sami kódujeme informace pro
„svůj počítač“ – svůj CNS. Znamená to, že my sami jsme tedy programátoři svého smýšlení.

Tyto procesy probíhají na nevědomé úrovni. NLP však vychází z toho, že lze tyto procesy řídit také na vědomé a podvědomé úrovni. Zakladatelé NLP, matematik, programátor a psycholog Richard Bandler a lingvista John Grinder, využívají podobných principů při nastavování nových myšlenkových map jako při programování počítačů a softwarů, kde se rovněž využívají programovací jazyky složené z hesel a symbolů, díky nimž dochází k originálním elektronickým a elektrickým přenosům. Mozek využívá namísto elektroniky neuronových elektrických (energetických) přenosů.

Ačkoli v akademickém prostředí jsou metody NLP stále zpochybňovány, přičemž vznik NLP se datuje k 70. létům 20. století, využívají se dnes již v širokém spektru oblastí. Zakladatelé NLP vycházejí zejména z myšlenek lingvisty Alfreda Korzybskeho či Noama Chomskeho, biologa, antropologa a ekologa Gregoryho Batesona a ze systemické či ericksonovské terapie, tedy práce Miltona Ericsona a dalších uznávaných osobností z oboru psychologie, jako je Virginie Satirová a Friedrich Perls. Propracované techniky využívají
principů z psychoterapie, neurologických procesů vznikajících na základě vjemů získaných pomocí smyslů a lingvistiky, tedy toho, jakým způsobem vytváříme své myšlenkové mapy, jakým způsobem kódujeme a dekódujeme informace pomocí jazyka a jak si je následně zapisujeme a ukládáme do paměti. Všechny tyto procesy vedou k dalším procesům, kdy jsme schopni jednotlivé informace zpracovávat, třídit, vypouštět (potlačit)… Používat pro další pozdější účely – vyhodnocování situací, rozhodování a chování.

Někdy nám tyto zápisy (myšlenkové mapy) dobře slouží, jindy, protože člověk je tvor nedokonalý, mu mohou naopak škodit. Tady si představuji něco jako „hlášení o chybě“ a ono známé nepopulární slovo „error“. V rámci neuroplasticity našeho mozku však NLP přichází s pozitivní zprávou – na tato chybová hlášení lze reagovat a chyby je možné pomocí NLP technik opravit. Jednotlivé procesy můžeme vyladit.

A co je na tom nejlepší? NLP je založeno na etických principech, jako je např. „čistota“, „čistý přístup“. NLP praktik tedy provede klienta technikou, kdy následné změny probíhají v absolutním souladu klienta s jeho přesvědčeními, v souladu se sebou samým. Myšlenky a přesvědčení pocházejí z nitra klienta, z jeho vlastních zdrojů, které má k dispozici.

Často jednáme v zažitých vzorcích myšlenkových map a občas se stane, že nemůžeme v konkrétní situaci nalézt vhodné řešení, tzv. „si nevíme rady“, protože nejsme schopni podívat se na danou situaci z jiného úhlu pohledu. NLP techniky pak pomáhají využít zdrojů, které již máme k dispozici, abychom získali široké spektrum možností pro to nejlepší rozhodnutí, a my díky tomu můžeme žít kvalitnější a šťastnější život.