V posledním roce mateřské školy přišla za mnou zdejší ředitelka se slovy: Čím bys chtěla být až budeš velká? Nevím, odpověděla jsem. Ale nasadila mi brouka do hlavy, s odpovědí nevím jsem se nespokojila, a tak jsem začala pátrat, co budu v životě dělat. A jediné povolání, které jsem kolem sebe měla a které jsem tak trochu znala, byla učitelka.
Vždycky jsem se ráda vzdělávala a mé rozhodnutí učit děti podpořila skvělá paní učitelka – češtinářka i moje třídní od páté do deváté třídy. O oboru bylo jasno.
Na gymplu jsem poznala skvělou němčinářku, díky které jsem si vyprofilovala druhý obor, byť jsem musela maturovat i z matiky a občanky, abych doplnila třetí a čtvrtý maturitní předmět. Bakalářské studium mě moc nebavilo, byla to nutnost, kterou jsem musela zkousnout a překonat, abych se dostala ke svému vysněnému povolání, které jsem mohla přímo studovat až v rámci magisterského programu.
Uvědomila jsem si, že je úplně jedno, jaký obor člověk učí, vždy záleží na tom, kolik ze svého srdce je učitel ochoten dát svým žákům, svým dětem.
Než jsem odešla na mateřskou, má práce byla mým koníčkem. Věnovala jsem jí většinu svého času. Moje práce je mou vášní a když k tomu připočítáte ten úžasný pocit, který vás utvrzuje v tom, že děláte práci, která má smysl – když vidíte, jak se z náctiletých kuřátek vylíhnou sebevědomí, úspěšní a hlavně šťastní a spokojení lidé, je k nezaplacení. To je i důvod, proč jsem přemýšlela, jak dát mému povolání další rozměr. Již během kurzu u Radka Karbana jsem měla jasno o propojení těchto dvou profesí, tedy učitelství a koučinku, neboť každý učitel by měl být průvodcem a podporovatelem žáků a rodičů, kolegů nevyjímaje. Proto cílím na tyto tři skupiny klientů. Aby všechny žily (společně) v harmonii.

Věřím ve výjimečnost a potenciál každého z vás.